Český obránce Vídně před Turky
Autor: Odjinud | Publikováno: 16. 6. 2012 | Rubrika: Historie
Ilustrace
Některými evropskými, ale i českými historiky je v lepším případě bagatelizována, v horším opomíjena fakticky zásadní role zemí a obyvatel koruny české při záležitosti celokontinentálního významu, zásadně se dotýkající celého křesťanstva, tedy obraně Evropy před tureckou osmanskou invazí která vrcholila v 16 a 17.století.

Některými evropskými, ale i českými historiky je v lepším případě bagatelizována, v horším opomíjena fakticky zásadní role zemí a obyvatel koruny české při záležitosti celokontinentálního významu, zásadně se dotýkající celého křesťanstva, tedy obraně Evropy před tureckou osmanskou invazí která vrcholila v 16 a 17.století. Její jednou stránkou byla invaze námořní, která v této době kulminovala masivními tureckými a arabskými (maurskými) nájezdy na středomořské pobřeží křesťanské Evropy, obléháním Malty až konečně v rozhodné bitvou u Lepanta 1571, spojená flotila benátsko-španělsko–maltská pod velením benátského admirála Andrea Dorii na hlavu porazila a rozdrtila tureckou válečnou flotilu natolik, že se již nikdy nevzpamatovala. Pirátské loupeživé nájezdy sice představovaly vážné nebezpečí pro plavbu i pro obyvatelstvo pobřeží všech zejména středomořských evropských zemí (ale nejen středomořských – je zaznamenán maurský nájezd a odvlečení otroků dokonce až z Islandu) až do počátku století 19tého, ale nikdy již neznamenaly nebezpečí zásadního charakteru, ohrožení samotné existence samostatných evropských národů a států. Pozemní moc Osmanské říše se naproti tomu zdála nezadržitelná a prakticky trvale stále dalšími a dalšími údery přes Balkán v 16. v 17. století mířila nezadržitelně do srdce Evropy.

Přes veškerou nedůvěru, se kterou pobělohorští Habsburkové shlíželi na kacířské a nespolehlivé Čechy, přes urážlivý postoj rakouské a německé šlechty, který ostatně sdíleli i četní poněmčení představitelé naší šlechty vůči mase vlastního národa („tölpische böhmische Janků“) byly však naše země zvláště po ztrátě podstatné části Uher jádrem habsburských územních držav a po stránce hospodářské zásadním zdrojem habsburských příjmů již od jejich nástupu na český trůn počátkem 16.století. 30ti letá válka se všemi doprovodnými jevy jako epidemiemi a hladomory sice ničivě zasáhla jak Čechy, Moravu a Slezsko, leč např. německé země byly poničeny a zdevastovány dlouhodobým válčením v daleko větší míře a rakouské državy i za pokojné a vcelku blahobytné doby rudolfínské přinášely do císařské pokladnice dlouhodobě jen zlomek toho, co země české. Jak správně díky bádání v našich i rakouských archivech vyčíslil náš proslulý historik Josef Pekař z první poloviny 20tého století, mnohým rádoby vlastencům nemilý pro boření jistých národoveckých a sektářských mýtů, v době po třicetileté válce činily berně z českých zemí průměrně 55% důchodů císařské pokladny a v první polovině století 18tého dokonce 65-70% všech těchto příjmů.

Dočasně pominulo turecké nebezpečí, akutní po tragické bitvě u Moháče z r. 1526 a následném prvním tureckém obléhání Vídně 1529, kdy se město s chabými silami a nedostatečnými opevněními zázračně dokázalo ubránit a donutilo vyhladovělé Turky, představující největší a zdánlivě nejskvělejší válečnou sílu své doby k potupném „návratu“ na jih v čele se sultánem Sulejmánem „Nádherným“ (při potupném úprku mu z té „Nádhery“ mnoho nezbylo ač se to zejména dnešní turecká a ještě více muslimoservilní eurounijní propaganda snaží umlčovat ba absurdně přepisovat v turecký prospěch). Na vyvražděném, vypáleném a příkladně zpustošeném Balkáně nebylo již naprosto co jíst a veškeré zásoby včetně vlastních nákladních mul a velbloudů (pokud dlouhý pochod napříč studenou Evropou vůbec přežili) a jízdních koní, byly snědeny za zdlouhavého a bezvýchodného obléhání Vídně). Děsivá zkáza, kterou obrovské turecké vojsko při svém tažení na sever zanechávala ve všech zemích, kterými na jaře prošla, se mu teď ukrutně vymstila.

Válka s Turkem se během dalších desetiletí změnila v dlouhou poziční válku na jižních hranicích Polska a na uherském pomezí. Byla to neklidná turecká hranice, která přes občasné drobné výkyvy již 150 let od osudného Moháče nebyla příliš vzdálena od našeho vlastního území. Dnes je již skoro neznámý vpravdě vlastenecký zápal kdy bylo r.1673, v této „době temna“ přikročeno k dostavbě svatovítské katedrály za halasně rozšiřované pověsti o proroctví, podle kterého kdo katedrálu dostaví, vztyčí opět znamení kříže nad Chrámem Boží Moudrosti v Cařihradě. Nestavěli ji žádní „Němci“, ba ani Rakušané, stavěli ji čeští katolíci. Strašlivá turecká moc, která dávala stále znovu pocítit i početným českým žoldnéřům na jižní a východní hranici habsburské říše svoji nevídanou barbarskost, nesmiřitelnost, ukrutnost a fanatickou zášť ovšem protilakem motivovala vlastenecký a náboženský zápal zejména v urozených a vzdělaných vrstvách národa. Ve službě Habsburkům se nenacházely pouze příslušníci vyššího katolického panstva, byl zde samozřejmě bezpočet neurozených bezejmenných hrdinů a poněkud překvapivě i někteří potomci násilně vymýceného (doslovně či přeneseně – tedy vyhnaného) panstva protestantského, kteří z rozličných důvodů ani po bělohorské porážce stavovského povstání zemi buď neopustili, anebo jen na krátkou dobu. Jedním z nich byl Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Vzhledem k tragickým výsledkům bitvy na Bílé Hoře a tvrdým restrikcím uvaleným na nejen vzbouřené panstvo, ale na celou protestantskou veřejnost měl Kašpar Zdeněk velice špatné vyhlídky na jakoukoliv kariéru v habsburských zemích. Ač byl v roce 1618 teprve sedmiletý, veškeré příbuzenstvo z matčiny a z otcovy strany bylo krutě postiženo císařskými výnosy, došlo k zabavení všeho majetku a všech statků a jeho děd dokonce skončil na staroměstském popravišti s dalšími pány. Kdo z příbuzentva neemigroval, zůstal v Čechách doslova na mizině a musel se spoléhat jen na svoji vlastní šťastnou hvězdu. Zoufalý nedostatek vojáků přiměl císaře povolit ve své zarputilosti k synkům nevhodného původu a s panem Kašparem Kaplířem se setkáváme již roku 1634 v císařské armádě pod jiným velice proslulých Čechem – Albrechtem z Valdštejna. Nebyl žádnou zvláštní vyjímkou, i jiné děti vznešených exulantů, ba i z řad popraveného panstva se na první výzvu po letech nuzného potloukání se po různých evropských zemích rády vracely do vlasti a doufaly (poněkud naivně dodejme) příkladnou císařskou službou v navrácení alespoň části rodového jmění. U pana Kaplíře byl nárok celkem oprávněný, neboť s rozsáhlým rodinným majetkem byla zkonfiskována byly i tři panství, které panu Kašparovi konkrétně v závěti odkázala jeho babička Eva Kaplířová ze Sulevic.

Valdštejnův tragický pád se mladičkého důstojníka naštěstí nijak nedotkl (ani nemohl) a díky osobnímu přičinění se dostal do přízně arcivévody Leopolda Viléma, jakož i jeho hofmistra Jana Adolfa ze Schwarzenberku a rychle postupoval v hodnostech a funkcích, takže konce třicetileté války se dočkal v hodnosti Obrista (plukovníka) kyrysníků, což byla v této době již nižší hodnost generálská, tedy vynikající post pro muže teprve 37 letého. Nevelké pantví Klonín, který mu věnem přinesla jeho první manželka Anna Ludmila z Bukovan ctižádost úspěšného vojáka nijak nenaplňovalo a soudní pře o dědictví po babičce se stále protahovala. Pokračoval tedy v císařských službách v následných bojích o milánské vévodství. Za služby v Itálii dostal titul svobodného pána, hodnost generála-wachmistra a roku 1658 dokonce polního podmaršálka. V pozdějších letech byl pověřován rozličnými úkoly vojenskými i diplomatickými v Uhrách, ale zejména na západě, kde se již neúčastnil bojových akcí ale v nové funkci vojenského guvernéra Tyrol (1672), později generálního vojenského komisaře (1674) zabezpečoval císařské armádě veškeré zásobování jakož i výběr kontribucí pro žold a další potřeby vojska v konfliktu s Ludvíkem XIV. Tato občas přerušovaná válka („válka holandská“) o vliv v centrální Evropě se sebevědomým a mocným králem Francie dlouho poutala veškerou pozornost vídeňského dvora. Protifrancouzská koalice vedená Habsburky paradoxem osudu zahrnovala jak protestantské Holandsko, tak kurfiřství falcké, jehož spojenectví bylo další Kaplířovou diplomatickou zásluhou.

Roku 1681 se prudce vyostřila situace v Uhrách. Zkušený vyjednavač Kaplíř hájil císařské, potažmo křesťanské zájmy na uherském zemském sněmu v Šoproni, vyjednával s uherskými vzpurnými magnáty vedenými Thökölym, ale bylo zřejmé, že z Uher nelze očekávat žádnou výraznou účast ani jinou pomoc ve schylujícím se válečném konfliktu s Osmany. Kaplíř se musel spokojit s nezávazným slibem že uherští pánové Turka nijak aktivně nepodpoří. V předvečer nové obrovské turecké invaze do střední Evropy přišla Habsburkům a tedy také panu Kaplířovi nečekaná pomoc od jiného obratného diplomata českého původu Karla Ferdinanda z Valdštejna snažícího se přimět Poláky ke společnému úderu proti rozpínající se moci půlměsíce.

Polsko, ač katolické bylo dlouhodobě ostře protihabsburské a profrancouzské a samotná představa koalice s ním se zdála ještě absurdnější než dosavadní habsburské strategické koalice s protestanty v Německu či v Holandsku. Odtud ostatně kvůli nikoliv bezdůvodným obavám z nového francouzského útoku, pokud odešlou vlastní vojenské síly proti Turkům na východ ani nehrozila větší účast. Pouze bavorský kurfiřt Max Emanuel slíbil a také poslal díky úspěšnému vyjednávání Dominika Ondřeje Kounice větší vojenskou pomoc k Vídni a na poslední chvíli se k tažení proti Turkům rozhodl také saský kurfiřt Jan Jiří III. Jiný Čech, Jiří Adam z Martinic dosáhl u přiznivě nakloněného papeže nejen podpory politické a morální – výzvu k utvoření „Svaté ligy“ proti Turkům, nejen osobní papežovo poselství ke králi Ludvíkovi XIV, ale zejména vysokou pomocí finanční. Papežova příkladu poměrně stědře následovala i některá další italská knížeství Pouhé peníze ale turecké početné hordy neodrazí, nepoměr sil byl stále velice výrazný a nedalo se spoléhat na opakování zázraku podobného tomu z roku 1529, kdy se nepřítel vyčerpal, vyhladověl a u-obléhal před branami Vídně až k naprosté totální porážce. Proto se pozornost Habsburků obrátila i k starému mocenskému rivalovi do Polska. U Poláků navíc nepřicházelo v úvahu, že by se s Turkem vypočítavě a zrádně smlouvali - jako král Francie.

Karel Ferdinand z Valdštejna byl vnukem Albrechta, někdejšího generalissima císařských vojsk zavražděného v Chebu, nikoliv však dědicem rodových panství, Ty byly po Albrechtově zavraždění sice zkonfiskovány, ale již po pěti letech znovu odkoupeny Ferdinandovým otcem Maxmiliánem z Valdštejna, jež je odkázal prvorozenému Arnoštu Ferdinandovi. Karlovi Ferdinandovi to však nebylo na překážku, nehodlal se v životě užírat závistí a sebelítostí, byl obratným a chytrým diplomatem a rychle si získal císařovu důvěru v nejtajnějších a nejdůvěrnějších záležitostech již v poměrně mladém věku. Po řadě různých postů strávil léta sedmdesátá v Anglii jako velvyslanec rakouský, kde se usilovně zasazoval o anglo-francouzský rozkol a naopak o sblížení se Anglie s Holandskem a tedy s protibourbonskou koalicí. Nakonec však k plánovanému sňatku anglické princezny Marie a holandským „místodržícím“ – generálním guvernérem spojených provincií Vilémem III. Oranžským nedošlo a „válka holandská“ skončila patem. Francie uzavřela mír s Holandskem a formálně se vzdala územních nároků na severu. V Anglii již Karla Ferdinanda nebylo zapotřebí a vyhrocující se nepřátelství Polska ke francouzskému dvoru si schopného vyjednavače vyžádalo na druhém konci Evropy. Polská královna Marie Ludvica, původně markýza D´Arquien byla rozhořčena pohrdáním které jí královský „bratranec“ projevil, když si stěžovala na zadržování důchodů z Francie. Král Jan III. Sobieski byl nadto pobouřen odhaleným spiknutím svého ministra financí, „správce pokladu“ Morsztyna plánujícího s podporou Francie Janovo svržení a dosazení poslušnějšího polského panovníka. Polsko také nedávno přišlo o rozsáhlé državy na Ukrajině a v Podolí a cítilo se tureckou vražednou expanzí již oprávněně bytostně ohrožené stejně jako jižněji ležící země habsburské. Profrancouzská klika byla mezi polským panstvem stále velice mocná a s katolickým králem Francie je spojovala zejména jejich zášť vůči Habsburkům. Silný odpor protihabsburské fronty se však téměř zázračně Karlu Ferdinandovi podařilo překonat. Ač mnohým polským představitelům nebyla vzdálená představa nechat padnout nenáviděného Habsburka i s Vídní do náruče Turkům, nejmocnější pomocí mu zde byl papežský nuncius Pallavicini, vyzbrojený z Říma naprostou papežovou důvěrou i všestrannými pravomocemi. Polské vysoké duchovenstvo papežovy výzvy jednoznačně podpořilo a po veřejné dehonestikaci Morsztynově jako spiklence proti králi byla sněmem odhlasována a ratifikována 2. května 1683 alianční smlouva. Kromě zřeknutí se všech předchozích nároků a závazků zavazovala konkrétně krále Jana III k urychlenému vyslání 40 000 mužů k Vídni. Za to obdrží polský král (vpravdě astronomickou) náhradu 1 200 000 zlatých. Zůstávala již jen otevřená otázka, zda toto pomoc skutečně k Vídni dorazí a zda k ní dorazí včas.

Za pozornost stojí pověstně zpupný a příkladně velkohubý dopis osmanského sultána adresovaný křesťanským vládcům : „Z milosti Alláha dlícího na nebesích my, Mehmed, slavný a vševládný císař Babylonie a Judeje, Východu i Západu, král všech pozemských a nebeských králů, velkokrál svaté Arábie a Maurentanie, rozený a slavně korunovaný král jeruzalémský, pán a vládce hrobu ukřižovaného boha nevěřících, dáváme tobě císaři římský Leopolde, a tobě králi polský Jane, jakož i všem tvým stoupencům své největší slovo, že máme v úmyslu postihnout tvou zemičku válkou, a povedeme s sebou 13 králů s 1 300 000 válečníků pěších i jízdních a s tímto vojskem, o němž jste ty a vaši stoupenci neměli ani ponětí, bez milosti a slitování rozneseme tvou zemičku na kopytech a vystavíme ji ohni a meči...“

Císařský dvůr ve vysoce organizovaném zmatku opouštěl Vídeň počátkem července 1683 před blížími se osmanskými hordami. Vrchním velitelem obrany se stal Rüdiger ze Starhemberku, pan Kaplíř dostal pod pravomoc tzv. sbor tajných deputovaných rad, čili kompletní organizování obrany města v čítání zásobování potravinami, municí, léky a obvazy pro lazarety v určených kostelích a klášterech, řídil také opevňovací práce a později opravy při samotném obléhání dělostřelbou či tureckými minéry poničených hradeb. 62 strašlivých dnů od 14. července do 12. září čelili nepříliš početní obránci (na počátku obléhání 8 000, podle jiných pramenů 11 000. Přesný počet je těžké stanovit, neboť obrany města se účastnila jak městská domobrana, tak drobné skupiny poloprofesionálních i profesionálních vojáků z habsburských zemí, z Německa i z Itálie, kteří přišli jako dobrovolníci pod různými veliteli bránit Vídeň před mohamedány) útokům obrovské turecké armády, která čítala minimálně 140 000 vojáků řadového (elitního) vojska doprovázeného ještě pomocnými sbory od různých osmanských vazalů, včetně zrádných Uhrů grófa Tökölyho. Na jeho omluvu je sice možno podotknout že před gigantickou osmanskou armádou vedenou samotným velkovezírem Kara Mustafa pašou neměl jiného východiska, nebýt faktu, že s tureckou podporou a souhlasem vedl protihabsburský odboj již o mnoho let dříve.

18 velkých útoků vedl Kara Mustafa na vídeňské hradby a pokaždé byl krvavě odražen. Přestože způsobil dělostřeleckou palbou ve městě mnoho požárů, lazarety byly brzy přeplněné, po městě řádila úplavice a rovněž bylo nutno čelit tureckým pokusům o otrávení pitné vody obráncům, město se moci půlměsíce nechtělo poddat. Nejnebezpečnější byli turečtí minéři, pokoušející se podkopat pod hradby a vyhodit je následně do povětří. Přes pečlivé hlídání a neslouchání zvukům (je známá například legenda o hrachu rozhozeném na vojenských bubnech. Ten odhalil rány krumpáčů z podzemí a turečtí diverzanti byli včas odhaleni a zlikvidováni). Již 70ti letý pan Kaplíř byl za obléhání všude. Starý generál osobním příkladem povzbuzoval zemdlené obránce hradeb, zedníky při opravách, hasiče u požárů i raněné v lazaretech. 15. července byl na Löblově baště při prvním masivním tureckém útoku raněn hrabě Starhemberg a Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic se ujal vrchního velení. Řídí zde osobně protiútok, dává posílit baštu zálohami i novými děly a dává pokyny pro případ, že by Turci přeci jen obranu hradeb prolomili a vpadli do města. Obvázaný Starhemberg se sice za pár dní opět ujímá velení, ale již 8. srpna jej přes veškeré odhodlání složí silné záchvaty všudepřítomné úplavice. Přes veškeré úsilí není možné zajistit nejnutnější hygienická pravidla v těžce oblehaném městě a vysilující nemoc působí obraně města snad ještě vážnější problémy než Turci samotní. Pan Kaplíř musí být všude. Tvrdě trestá nekázeň a nedbalost, černý obchod s potravinami, vyhýbání se pomocným pracem a úkolům. Počátkem září je již situace zoufalá. Přes polovina vojáků bránících hradby padla, mnoho je jich v lazaretech s těžkými zraněními a s úplavicí. Všichni zbývající jsou již smrtelně unaveni, vysíleni a snad nikdo již není zcela bez zranění. Smrt krutě řádí i mezi vídeňským obyvatelstvem, kterých podle jednoho pramene padlo či za obléhání zemřelo na 25 000. Veškeré zásoby potravin již došly a podle snadno uvěřitelné zpráv byl podniknut minimálně jeden odvážný výpad s jediným úkolem - zmocnit se jakýchkoliv tureckých zásob potravin. Velké části hradeb byly zdevastovány dělostřelbou a minéry, zcela zničená byla Löblova bašta, Burg bašta a 8. září se Turci zmocnili Burg ravelinu (samostatná pevnůstka v opevněních, také „velká bašta“). Při útocích skrze tyto poměrně úzké průlomy (12 až 25 metrů podle dobových pramenů) Turci nicméně nedokázali využít svoji obrovskou početní převahu a byli zahnáni hustou palbou z okolních hradeb.

Konečně se 12. září objevilo na vrchu Kahlenberku spojené křesťanské vojsko, jemuž velel podle dohody polský král Jan II. Sobieski. Nešlo jen o krok zdvořilostní, polský král měl osobní nejbohatší zkušenosti z tureckých válek ze všech přítomných urozených pánů. Jen jeho zásluhou byl odražen turecký vpád do Polska a téměř přesně před 10 lety (11.listopadu 1673) uštědřil Turkům u Chotymu rozhodnou porážku, po které Turci museli zanechali obléhání Lvova a stáhli se zpět na Balkán. Habsburským šikům velel na levém křídle Karel V. Lotrinský (v jeho štábu byl i mladý pozdější proslulý turkobijce Eugen Savojský), německým oddílům ve středu formace osobně saský kurfiřt Jan Jiří III. a Jan III. Sobiesky si na pravém křídle ponechal svoji armádu, jejíž jádro tvořila hlavně proslulá polská lehká jízda. Kara Mustafa proti spojené křesťanské armádě poslal celou svojí jízdu a jen menší část své elitní pěchoty janičárů, čímž si porážku zpečetil. Vskutku ještě tohoto 12. září ráno byl odhalen velký podkop pod hradbami u Löbel bašty a zneškodněna zde velká nálož. Kara Mustafa se obával protiútoku z Vídně do svého týla, které by mohlo ohrozit celou bitvu a zároveň zoufale věřil že mu snad v poslední okamžik podaří prolomit obranu hradeb a město dobýt. Mezitím útok turecké jízdy na levé křídlo spojenecké armády posílené včas některými polskými regimenty neuspěl a byl zatlačen nazpět. Vida že Turci staví děla proti postupujícímu levému křídlu rozkázal polský král frontální protiútok, kdy byla turecká děla zneškodněna a janičáři smeteni. V tento moment již bylo pro Kara Mustafu pozdě posilovat svoji pěchotu janičáry střežícími město. Žádná obrana v tureckých řadách již neexistovala. V patách za nezadržitelnou masou jízdy vpadla do rozražených tureckých šiků také pěchota a bitva byla rozhodnuta. V boji pokračovaly již jen malé obklíčené hloučky janičárů a celá masa tureckého vojska se v panice obracela ke zběsilému útoku. Vida zázračný vývoj situace, stateční obránci Vídně skutečně podnikli z města protiútok. Osmanské ležení bylo vzato útokem a vypleněno včetně obrovského a přepychového stanu velkovezíra. „Poklady neslýchané padly do našich rukou“ píše král Jan Sobieski své královně… Nikdo se již ani zde Evropanům nedokázal postavit na účinnější organizovaný odpor. Těžko soudit s jakými pocity velkovezír Kara Mustafa prchal od Vídně až do Bělehradu, kde byl po následném pádu Ostřihomu v Uhrách do habsburských rukou ze sultánova rozkazu uškrcen.

Dopad tohoto slavného vítězství byl pro osmanskou říši fatální a mnohem drtivější než se sultán kdy nadál. Francouzský král Ludvík IV sice ve shodě s Osmany vskutku znovu pokusil ve stejnou napadnout habsburské pozice v Alsasku i v Milánsku, ale byl díky drtivé Turecké porážce u Vídně a ostrému odsouzení stran papeže i dosud neutrálních velmocí donucen uzavřít s Habsburky r. 1684 mír „na 20let“ . Zrádný Tököly byl poražen, zajat a nakonec popraven. Karel Lotrinský po již zmíněném pádu Ostřihomu oblehl r. 1685 další turecké pevnosti v Uhrách , zejména Budu a Szegedin. Dobyt byl také Bělehrad a v druhé bitvě u Moháče byla r. 1687 rozdrcena nová turecká „trestná“ armáda a sultán se musel definitivně rozloučit s výboji do nitra Evropy. Poté, co král Ludvík vytvořil „Augburskou ligu“ a opět porušil mírovou smlouvu s Habsburky, poskytl Osmanům tolik žádoucí oddech. Jeho útok na Falc však byl odražen a po zdlouhavých potyčkách byl donucen uzavřít mír, ve kterém se vzdal územních nároků na Porýní i Alsasko/Lotrinsko. Pozornost Vídně se pak opět obrátila na Balkán, kde byla u Zenthy pod Eugenem Savojským svedena 11.září 1697 rozhodná bitva s vojskem tentokrát samotného sultána Mustafy II, po jejímž katastrofálním výsledku musel uzavřít v Srenských Karlovicích mír podobající se spíše kapitulaci. S vyjímkou Banátu se v něm musel potupně vzdát veškerého území tzv. Velkých Uher, obsahujících celou severní část Balkánu.

Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic byl 21. září 1683 jmenován polním maršálem říše, celé tři dny po panu Starhembergovi, což se nemile dotklo českých národoveckých kronikářů. Poněkud zbytečně a hystericky. Jeho obrovské zásluhy o záchranu nikoliv jen Habsburků, ale celé Evropy přes tureckou islamskou ničivou a smrtonosnou invazí těžko byly někdy někým vědomě zpochybňovány. Je citován v četných oficiálních listinách a dokumentech z té doby i na nejvzdálenějších výspách Evropy, obvykle vždy ve stejné řadě se Starhembergem, Karlem Lotrinským, Janem Jiřím Saským a vyjímečnou pozici – po zásluze - mezi hrdiny od Vídně zaujímá jen Jan III. Sobieski. Z této, i pozdější doby pochází řada obrazů, soch i pamětních medailí. Pravdou je že byl a je často označován v cizích zemí za Němce, nebo Rakušana. Nehovoří se v této souvislosti ovšem logicky o národnosti slavného generála, ale o jeho službách v habsburské armádě. Pan Kaplíř v pokoji skonal jako ctěný a vážený muž a hrdina 6. října 1686. Pohřben je v rodinné hrobce v milešovském kostele sv. Antonína Paduánského.

čtěte také:

Kahlenberg. Tichý svědek tureckého obléhání Vídně