"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)
"Všichni mají právo svobodně vyjádřit své mínění takovým způsobem, který se neprotiví šárii." (Deklarace lidských práv, Káhira, 1990)
"Ženy jsou satanův nástroj proti mužům; proto musí být zahaleny od hlavy k patě, i když jsou pohromadě jen se ženami." (Raed Hlayel)
"Celá Umma má povinnost se hněvat a povstat, aby ukázala svůj vztek. Vztek je nutný. Nejsme žádný národ oslů. Jsme národ lvů." (Yussef al-Qaradavi)
"Bratři, vede se válka proti islámu. Chopte se svých mečů. Kde jsou vaše zbraně? Vaši nepřátelé zdupali Proroka. Povstaňte!" (Badr Bin Nadel al Mashari, imám v Rijádu)
"Muslimové celého světa, bezprávní této země, povstaňte! Vybojujte drápy a zuby své právo, nebojte se řevu velmocí!
Sjednoťte se pod pyšným praporem islámu a zaveďte jeho vládu...!" (Testament ajatolláha Chomejního)
"Korán se vydatně věnuje podbřišku muže, jeho sexuálním rozkoším a povinnosti žen, uspokojovat manželovy potřeby. Pro dobré muslimy a islámské
mučedníky má korán připraveny panenské hurisky nepomíjivé krásy a mládí; po každém koitu znovu nabydou panenství. Pro muže to znamená uskutečnění
fantasmatu nikdy nekončícího orgasmu a konec strachu před předčasnou ejakulací? Ptám se, jestli tyto sliby nejsou důvodem víry ve svatost koránu. Který
muž nezná tyhle sny? Stačí jim věřit..." (Chahdortt Djavan, Paříž, 2003)
"Ozbrojený boj proti okupantům Palestiny není jen právem muslimů, ale je přímo povinností všech muslimů." (Jusuf al Qaradawi)
"Žít v islámské republice je jako spát s mužem, k němuž cítíš hnus: představuješ si, že jsi docela jinde." (Azar Nafisiová, profesorka anglické literatury)
"Nic nemluví pro evropský reformovaný islám. Existuje jen jeden islám - onen Muhammada a Koránu. Čirý islám je životu nebezpečný.
Nejstrašnější je zde útisk žen..." (Ayaan Hirsi Aliová)
"We must be open and tolerant towards Islam and Muslims because when we become a minority, they will be so towards us." (Jens Orback, švédský ministr)
"Multikulturalismus je zdvořilé ustupování roztahovačnému hostu, který vás postupně vytěsňuje z vašeho příbytku." (zavražděný holandský režisér
Theo van Gogh o multikulturalismu)
Nepokoje a převraty „arabského jara“ roku 2011 oživily diskusi starého data. Může k Arabům přijít demokracie? Není pochyb o tom, že arabskému světu demokracie postrádá. Liga arabských zemí dává světu hned celou třetinu všech autokratických režimů planety. V čem to vězí?
Opakovaně se s tím v rozhovorech s Vámi setkávám, neméně jako ve Vašich reakcích na mé texty. Uráží Vás karikatury islámského proroka a neúctu k náboženství byste si přály trestat. Voláte po spravedlnosti a žádáte její naplňování podle Vaší míry. Kupodivu jste to převážně Vy, naše aktivní muslimky, kdo zpravidla mluví a proto mé slovo by tentokrát mělo zamířit přímo k Vám.
Na chodbách a v sálech OSN v New Yorku a v ženevské filiálce mezinárodní organizace se více jak deset let svádí tichá bitva. Má filosofické pohnutky a ideologické cíle. Jedná se o jakýsi intelektuální převlek očekávaného „střetu civilizací“, s jehož definicí přišel před téměř dvaceti lety Samuel Huntington.
„Bezvěrci by chtěli vnášet mezi věřící muslimy neřest“, varoval letos v červnu vůdce marockých islamistů Abdaliláh Ibn Kírán. Hřímal tak před mládeží své strany Spravedlnost a rozvoj. Za sedm měsíců poté vyhráli islamisté v Maroku volby a Ibn Kírán, jejich vůdce, dnes stojí v čele nové vlády.
Násilí v muslimských společností nevyvěrá z existence Izraele. Vychází z disproporcí těchto společností. Jedna z těch zásadních jsou ženy soustavně stavěné na vedlejší kolej. Ženám se vymezuje přesná úloha, údajně důležitá a záslužná pro veřejné blaho, a zároveň se jim bere osobní svoboda. Pěstuje se dojem, že ženy mají jasné poslání vůči společnosti i rodině, že v některých záležitostech mají výsadní právo rozhodovat, leč právo odpovědnosti za sebe samé se jim nepřiznává. Povstává z toho začarovaný kruh frustrací svírající soužití mužů a žen, vyvolává to zřetezení hysterií a neurvalostí, formálností a předstírání, hrdosti navenek a zbabělosti uvnitř.
Před několika dny byla vypálena pařížská redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo. Dovolila si reagovat karikaturami na vývoj „arabského jara“. Vítězství islamistické strany ve volbách v Túnisku a příslib obnovy šaríy, „božího zákona islámu“ vítěznými povstalci v Libyi vyprovokovaly „francouzský Dikobraz“ k satirické reakci.
Jak ukazují případy Řecka a Španělska nejeví občanstvo menší ohledy k levicové vládní reprezentaci. Drastické rozpočtové škrty tam berou socialistům u moci naděje obstát v příštích volbách. Zanedbatelné nejsou ani množící se sociální konflikty v Číně a „arabské jaro“, k jehož rozmachu přispěla mimo jiné politika ekonomické liberalizace, kterou poražené režimy v Túnisku a Egyptě poslední desetiletí uváděly do praxe.
NejnovějšíNejčtenějšíNejlépe hodnocené
Autor: Milan Šupa | Publikováno: 25.5.2012
Autor: valentin kusák | Publikováno: 24.5.2012
Autor: valentin kusák | Publikováno: 22.5.2012
Autor: joan.j joan.j | Publikováno: 30.4.2012
Autor: valentin kusák | Publikováno: 18.5.2012
Autor: Esmeralda Zlopočasná | Publikováno: 27.4.2012
Autor: joan.j joan.j | Publikováno: 14.5.2012
Autor: valentin kusák | Publikováno: 18.5.2012
Autor: Václav Prokůpek | Publikováno: 16.5.2012
Strhnout na sebe pozornost a šokovat veřejnost. Atentáty 11. září 2001, jejichž výročí si za pár dní připomeneme, daly odvěkým zápasům o veřejné mínění nový rozměr. Už nejde jen o to se proslavit, byť nechvalně. Do hry vstupuje nezastavitelný kolotoč akcí a protiakcí, provokací a odplat.
O dějinách rozhoduje často technika a její novinky. Bez Gutenbergova knihtisku by nebylo Luthera a ani reformace. Bez plakátů by revoluce roku 1789 neuvedla do pohybu Francouze. V roce 1848 šířily po Evropě „Jaro národů“ noviny. Záznamové kazety přivedly v roce 1979 Chomejního k moci v Íránu. Podobných příkladů by se určitě našla ještě celá řada. Stane se letošní rok rokem Facebookové revoluce?
Hrůzné divadlo, o němž se po kusech dozvídáme ze Skandinávie, je zajisté šokující. Emoce jsou pochopitelné, leč nemělo by to u nich skončit. Bylo by záhodno, aby záhy přišlo zamyšlení. Chybět by pak neměla úvaha o marnosti nadějí a zoufalství snah stavět do služeb údajné racionality a její spravedlnosti iracionalitu. Ať vystupuje v jakékoliv podobě. Jako pověra, náboženství anebo šílenství.
„O budoucnosti Ameriky nerozhodne to, co se dnes nebo za pět let stane v Afghánistánu. Podstatné je to, co se stane s dluhem, který nás nyní drtí“. Názor jednoho z amerických stratégů vyjadřuje náladu země, která ještě před několika lety věřila, že má dostatek síly určovat chod světa.
Arabské „jaro národů“ otevřelo do široka dveře nadějím. Leč naplnit hesla o demokracii nejde a nepůjde snadno. Vyloučit nelze ani hrozbu, že se arabské jaro změní v íránskou zimu.
Cestování jednoho antisemity Evropou 19. století. Takový podtitul by mohl nést nový román Umberta Eca. „Pražský hřbitov“ je příběhem jedné nenávisti v časech, kdy starý křesťanský antijudaismus předává štafetu modernímu politickému antisemitismu. „Pražský hřbitov“ se dobře prodává, ale vyvolává zároveň polemiku. Nemíchá autor pravdivé a falešné, fakta a domněnky, poněkud riskantně?
Všechna náboženství spoléhají na mobilizaci davu. Ale islám disponuje něčím, co ční nade vše. Žádný despota muslimského světa, který se dostal k moci v období dekolonizace, si nedovolil sáhnout na dav věřících. Konaly se honby na Muslimské bratry, zabíjeli se jejich vůdcové, byli uvrhováni do věznic s tím, že pokřivují pravou víru. Leč mešita byla a je posvátná. A stala se jediným místem pro shromažďování arabského davu. Proto je po léta nejsilnější politickou silou v arabském světě islamismus.
Výbuchy nespokojenosti arabského mládí se přenášejí ze jedné země do druhé. Od Západu k Východu. Touha po demokracii je sympatická a zní nadějně. Nehrozí však nebezpečí, že bude ukradena a zaneužita silami, které se na vlně nespokojenosti zatím jen vezou? Signály takové změny se dají tušit v bouřích, která zvládly na Bahrajnu. Jedná se snad o první záblesky na cestě k přetvoření prodemokratického zápalu v nebezpečné soupeření zájmů sunnitského islamismu, jehož historickým centrem je Egypt, a šíitské islamistické molláhokracie v Íránu?
131 článků (9 stránek)