A ještě pár historických vzpomínek
Sladká Francie hořkne čím dál, tím víc. Vzpomínám si ještě, jak jsem sem přijel v roce 1965 jako mladý muž. Obdržel jsem zde status politického uprchlíka a malé stipendium. Mohl jsem tedy studovat na vysoké škole, k čemuž mě před tím komunisté z « kádrových důvodů » nedoporučili.
Na fakultě jsem potkával chlapce a dívky, kteří přijížděli ve vlastních autech a kteří chtěli mít nejenom všechny hmotné výhody kapitalismu, ale i morální pohodlí díky ztotožnění se s vykořisťovanými. Mnou, který nesdílel jejich obdiv Ho Či Mina, Mao Cé Tunga a Fidela Castra, samozřejmě pohrdali. Pro ně jsem byl « špinavým reakcionářem ».
Třídní nenávist české domovnice, která díky komunistům mohla spolurozhodovat o tom, kdo půjde na studia a kdo ne, se mi zdála ještě méně odporná, nežli chování této « kaviárové levice ».
To, že tito lidé jsou tam zase u moci, mě tu « sladkou Francii » opravdu znechucuje – přes všechno, co jí dlužím, což nebudu nikdy popírat.
Kdysi jsem tam psal doktorskou tézi o československé zahraniční politice v letech 1938 až 1952. A nyní jsem zase dosti četl o této době.
Shodou okolností se mi dostal do ruky francouzský překlad vzpomínek Evžéna Löbla, který ve Francii vyšel pod titulem « Pražský proces. Přeživší Slánského procesu mluví ». Knížka vyšla v Paříži v roce 1969.
V předmluvě, kterou k ní napsal, André Fontaine píše, že na rozdíl od těch, podle kterých byl socialismus v Praze ohrožen, Löbl je přesvědčen, že Dubček a jeho přátelé se chtěli vydat na cestu skutečného socialismu. Chtěli se odvrátit jenom od všeho, co představovalo « pseudosocialismus », nebo « deformovaný socialismus ».
Ani André Fontaine ani Evžen Löbl, po všem co zažili, nebyli schopni si přiznat, že marxismus není ničím jiným, nežli perverzní ideologií, ospravedlňující obrovské množství těch nejhorších zločinů.
Jen občas se v knížce objeví něco jako záblesk, potvrzující tuto smutnou skutečnost. Tak v části »osobnosti dramatu », kde jsou představeni jak ti, kteří byli odsouzeni, tak jejich protihráči, je tato zmínka o Karlu Švábovi : »Narozen v r. 1904, před válkou pracoval v aparátu Komunistické strany. Po válce byl ve službách Ústředního výboru KSČ a pak se stal náměstkem ministra vnitra. Souzen se Slánským, byl popraven 3. prosince 1952. Na právní úrovni byl rehabilitován v r. 1963, ale zůstal vyloučen ze strany, neboť se sám zúčastnil mučení vězňů ».
Někdo si může klást otásku, proč se k té minulosti vracím, ale snad to bude třeba tak dlouho, dokud budou lidé, kteří – aniž by k tomu byli nuceni- volí Komunistickou stranu.
Náš server má ovšem za cíl nikoli boj proti marxismu, nýbrž proti islámskému extremismu. Oba tyto zápasy jsou ale propojené. Jde o obranu proti dvěma násilným, dobyvačným ideologiím. Spolu s tou třetí, s nacismem, jsou odpovědné za největší část zločinů, spáchaných v posledním století.
V každém případě, dvacáté století bylo poznamenáno třemi genocidami. Genocidou Arménů (shodou okolností prvního národa, který jako celek přijal křesťanství), zorganizovanou muslimskou teokracií, osmanským chalifátem, v roce 1915. Pak genocidou spáchanou nacisty za druhé světové války a potom genocidou spáchanou v Kambodži v sedmdesátých letech krajní levicí, konkrétně marxisty formovanými právě ve Francii.
Ale vraťme se k problematice Středního východu. Našeho pana šéfredaktora Adama Bartoše, který ostře kritizuje politiku ministra zahraničí Schwarzenberga, by mohlo zajímat, že i o této aristokratické rodině se ve zmíněné knize Evžena Löbla a André Fontainea mluví. Podle přiložených dokladů, během svého procesu, Vladimír Clementis vysvětlil, jak »… vysoce postavení ochránci československých kapitalistů jim pomáhali uprchnout do zahraničí a okrást československý stát. Steinhardt a Nichols byli osobně zainteresovaní na našich aristokratických kruzích. Udržovali úzké vztahy s naší bývalou aristokracií, které pomáhali odejít do zahraničí. Zachraňovali její majetek a ilegálně ho vyváželi do ciziny. Vím, že tímto způsobem pomohli Schwarzenbergům, Lobkovicům a Bartonům. Vyvezli ilegálně do zahraničí hodnoty, šperky a jiné cenné předměty ».
K tomu je třeba dodat, že i když Clementis byl popraven zároveň se Slánským v prosinci 1952, tak obě aféry byly zcela odlišné. Clementis byl odsouzen jako « slovenský buržoázní nacionalista » a « titoista », ve skutečnosti proto, že v roce 1939 nesouhlasil se sovětsko-německou smlouvou. Slánský byl odsouzen údajně jako sionista, spolu s deseti dalšími obžalovanými židovského původu (ze čtrnácti obžalovaných).
V každém případě četba dokumentů o Slánského procesu je zajímavé pro všechny, kteří chtějí lépe porozumět roli Izraele a sionistického hnutí v současné světové politice.
Tak na příklad Bedřich Geminder, který byl též popraven v prosinci 1952 a byl též židovského původu, uvedl:
"Sionistické organizace vytvářejí předvoj amerického imperialismu v jeho boji proti lidově-demokratickým zemím a proti Sovětskému svazu. Podvratná činnost sionistických organizací je řízena americkými monopolisty. V roce 1947 se ve Washingtonu domluvili Truman, Acheson, Ben Gurion, Morgenthau, bývalý ministr financí Spojených států a Sharet, budoucí izraelský ministr zhraničí. Dohodli se na t.zv. plánu Morgenthau, který definoval za jakých podmínek Spojené státy podpoří Izrael. Tento plán vyžadoval, aby sionistické organizace byly široce používány pro špionážní a další podvratnou činnost v lidově demokratických zemích, aby podpořily úsilí amerických imperialistů uchvátit moc na celém světě. Uskutečnění těchto zločinných cílů v Československu bylo svěřeno důležitému agentovi amerických špionážních služeb, bývalému vyslanci Izraele v Československu Jehudovi Avrielovi (Überallovi).
Po příjezdu do Československa, Überall navázal spojení se Slánským a se mnou a začal s námi aktivně spolupracovat na uskutečnění zločinných plánů Trumana a Ben Guriona. »
Dnes je dobře známo, že tyto výpovědi byly vynuceny na obžalovaných mučením a nátlakem nejrůznějšího druhu. Snad to ale ještě nedokazuje, že nemohou obsahovat i určité pravdivé části, zmiňovat i skutečnosti. A i kdyby jenom desetina toho, co bylo na obžalovaných vynuceno jako doznání, bylo pravdivé, tak to dává už dost velkou zásluhu sionismu za «obnovení kapitalismu » v zemích střední a východni Evropy.
A nejde jenom o zásluhy minulosti. Jak v boji proti islámskému terorismu, tak v diplomatickém úsilí proti mocnostem jako Rusko a Čína, které podporují tak zásadně nepřátelské režimy, jako ty v Damašku a v Teheránu, současný Izrael je na stejné straně jako celý Svobodný svět. A toto úsilí je pokračováním toho, které vyvýjely předchozí generace.
Ve výše zmíněné knížce Löbla a Fontainea jsem četl se zájmem článek, který uveřejnil 14. prosince 1952 v deníku L’Echo de Touraine Michel Debré. Později ministerský předseda generála De Gaulla, autor stále platné francouzské ústavy z roku 1958, v něm píše:
“Český lid není spokojený, poněvadž jeho životní úroveň klesla, jeho svobody zanikly, ponvadž se cítí spoutaný. Tak mu předhazují oběti k odpykání. Tyto oběti jsou vybírány mezi těmi, kteří měli před tím moc, nebo těmi, kteří náleží k etnickým nebo společenským menšinám – Židé, kněží, průmyslníci – a mohou tedy býti obžalovaní, že se spolčují proti mase. Výhodou antisemitismu, nyní nazývaného antisionismus, je nejenom, že se nachází u kořenů velmi starých vášní, nýbrž též, že může bez námahy užívat všechnu nenávist, kterou hitlerovská propagand vsadila do myslí.
Jednou z charakteristik komunistické stratégie je využívat všech příležitostí k upevnění moci uvnitř státu i vlivu za hranicemi. Tento nový antisemitismus umožňuje národům, jejichž národní cítění bylo zlomeno, vyjádřit lidový hněv, který je náhražkou nacionalismu. Po Slánském, Anna Pauker a jiní to budou cítit.
A zároveň, zahraniční propaganda použije těchto procesů ve svuj prospěch. Rusové zvážili obrovské výhody jejich politiky na Dálném východě. Pomohli Číňanům, zítra pomohou Indům, Malajcům a dalším Asiatům. Rozšiřují pole své akce na obrovskou doménu islámu, která se rozprostírá od Pakistánu po Maroko. Tam budou nacházet nové spojence proti Západu. A co víc může rozvášnit ty arabské národy, ještě primitivní, než slib pomoci jim v boji, který vedou neúspěšně proti Izraeli, než posílit jejich nenávist, která je povede nejdříve k pogromu proti židům a pak ke svaté válce proti křesťanům?
Pražský proces nám připomíná, že peklo má svou logiku.”
Snad k tomu můžeme už jen dodat, že tento před šedesáti lety napsaný text Michela Debrého čteme dnes jako velmi správné proroctví.
čtěte také:
Ještě jeden pozdrav z cest
Špatné zprávy ze Středního východu
Prezidentské volby ve Francii. Proč vyhrál Hollande a co z toho plyne