Nepřátelé naší společnosti
Dvě vraždy v Holandsku a neméně sektářská, muslimská inspirace masakru v Londýně a v těchto dvou nejtolerantnějších zemích Evropy se mluví zprava i zleva o konci multikulturalismu. Levice s politováním a konzervativci i liberálové s neskrývaným potěšením. O co tady vlastně jde? Zdálo by se, že myšlenka tolerantního soužití s národními a kulturními menšinami je na výsost správná, přistěhovalecké státy v zámoří ji už praktikují od dávna a velká města Evropy jsou také od 60.let pestrou mozaikou čtvrtí nejrůznějších národů, stejně jako byla kdysi města imperiálních říší, starověký Řím a Alexandrie nebo Vídeň starého Rakouska. Prolínání národů mělo blahodárný vliv na kulturu, vzpomeňme jen na jména slavných pražanů, kteří nepsali česky. Kosmopolitní charakter města je ostatně obohacením nejen jazykovým a intelektuálním, nýbrž i kulinárním, vizuálním a snad i genetickým. Jenže doba vynucené tolerance imperiálních a dynastických říší je dávno za námi a mezi tím se buď konstituoval státní nacionalismus nebo vznikly mnohonárodní státy s dominantním národem i ty čistě jednonárodní. Všechny však prosazovaly jakousi, státní, kmenovou monokulturu. Tuto, již, oslabenou národní identitu dnes v podstatě středověk teritorální multikulturalismus ještě více rozmělňuje.
Jaká je tedy naše národní totožnost, která by měla přistěhovalce lákat a absorbovat ? Máme požadovat na dětech vietnamských přistěhovalců, aby milovali českou literaturu a historii, spisovný jazyk, a nedej Bože i svíčkovou ? Některým se to, možná maně, ve školách i daří.
Lidová kultura je už jen milý skansen, reflektující starosti doby minulé, venkovský život s verbuňky, veselicemi a dožínkami. A ta vysoká, normativní, ta je přece také, k naší někdy nemalé lítosti, ve psí. Vždyť je nám jedno jak se oblékáme, chováme a mluvíme na veřejnosti. Jsme stále v jakési ležérní pohodě, otomujeme, vulgarismy, děsivé floskule a nadsázky jsou na denním pořádku v parlamentě i v televizi. Noblesní rétorika holdující zásadám rozumu a křesťanské, natož národní, tradice je směšná. Kde je doba národních pěvců (Hálek, Neruda, Sládek), vždyť i oni jsou svědectvím zápasů doby minulé! A těch dnešních literátů, kteří se už ani nesnaží hlouběji reflektovat společenské problémy, protože liberální kultura kolektivní normy neuznává, je ryze individualistická, společnost pro ni existuje jenom jako pouhé pragmatické politikum, si pochopitelně nikdo neváží. V plebejské demokracii postupně ztratilo měšťanstvo a vzdělanci právo určovat hodnoty a životní styl.
Stále však ještě existuje naše západní civilizace, a ta, ve své americké verzi, stále ještě zápasí o hodnoty, společné judaismu, katolicismu a protestantismu, které jsou v Evropě tolik oslabené. Nejde tu o hodnoty liberální demokracie, politické svobody a práva, nýbrž o hierarchický hodnotový systém, na kterém stojí kvalita vzdělání a veřejné služby, monogamní rodina, úcta k tradici a náboženství, loajalita vůči obci a státu. Možná je to dáno tím, že je americká společnost tak hluboce individualistická i náboženská zároveň, každopádně tu virus kolektivistického socialismu nikdy neměl velkou šanci. Vypadá to jakoby marxleninská nenávist vůči tzv. prohnilé, kapitalistické a imperialistické společnosti vyjádřená zde nenávistí vůči anglosaské, osvícenské, politické elitě a individuální meritokracii, mutovala v době revolty americké středostavovské mládeže proti vlastním rodičům v novou ideologii multikulturalismu.
Ta praví: hodnoty naší civilizace nejsou universální nýbrž třídní. Utlačené etnické a společenské menšiny (homosexuálové, feministky) spojte se. Vy máte přece svou vlastní identitu, své kmenové hodnoty. Nenechte se roztavit v anglosaském kotli. Jakou nevraživost a napětí ve společnosti může takový útok na loajalitu vůči hodnotám vlastní země způsobit, zvláště je-li mozaikou etnických menšin, si dovedeme představit. Jaký však zmatek působí na vzdělání etnická studia si představit ani neumíme. Vědět něco o konfuciánské či buddhistické civilizaci je jistě na místě. Americké africké, karibské a jihoamerické menšiny však svého Aristotela, Shakespeara ani J.S.Milla neměly, o římském právu ani nemluvě. Feministky zase prosadily studijní obor (gender studies), který hlásá, že mezi muži a ženami také vládne nelítostný, chtělo by se říct, pohlavní boj. Útok na kulturu začíná útokem na vzdělání. Za pět, deset let bude mít Čína a Indie třikrát tolik vzdělanců než naše euroatlantická civilizace a jejich vzdělanost bude zcela jistě normativní.
Masakry bezmocných a nevinných lidí jsou strašné. Neprobudí nás však možná z
letargie vůči naším vlastním nepřátelům společnosti.?