Máme kritizovat islám?
Samozřejmě! Tak jako máme právo kritizovat každý názor, ideologii či přesvědčení, o němž se domníváme, že je nepravdivé, pověrčivé nebo v něčem škodlivé. A také proto, že je Západní civilizaci rozum, myšlení a svobodná diskuse možná ještě bližší, než víra. Vždyť i křesťanství uznává, že jedním z nejvyšších atributů Boha je moudrost, čili rozum.
Protože v kritice islámu se dotýkáme náboženské víry, a víra je tou nejvnitřnější a nejintimnější věcí člověka, měla by být každá kritika velmi citlivá. Posmívat se a karikovat zbožnost a víru je naprosto nemorální, takové je nebo mělo by být jedno z tabu naší civilizace, kterou v posledních dvou stoletích osvícenci, racionalisté a ateisté všeho druhu stále porušovali. Tvrdit věřícímu, že jeho víra je pitomost, protože to je víra, to přece nelze. Národ, rasu a náboženské přesvědčení bychom nikdy urážet neměli!
Kritika by tedy měla být kritikou jistých lidských, společenských a politických důsledků, které vyplývají z tak či onak pochopeného islámu. Dokonce i tak uzavřený systém, jako je islám, prošel určitým vývojem a umožňuje více interpretací. Islám navíc nemá ani ústřední ani hierarchickou autoritu, čili v těch pro Západ zásadních problémech, jako je společenské postavení žen, terorismus, nahrazení civilního práva právem náboženským nebo rozluka církve a státu umožňuje jistou pluralitu názorů.
Jinými slovy, je-li nějaká pravda islámu v rozporu s jinou, zřejmou a všeobecně lidskou pravdou, má potom taková kritika vždycky smysl. Není to ovšem snadné, protože islám je poněkud jednoduchá a jednoznačná víra prostých lidí.
Už ve 12. století měli žáci velkých filosofů (Averroes, Avicenna) značné problémy. Zdálo se být téměř nemožné sladit rozum a víru, být zároveň dobrým filosofem, začalo znamenat, že je špatným muslimem. Ostatně, podívejme se do vlastního zápecí, vždyť křesťanství s problémem víry a rozumu také zápasilo celá staletí a dodnes nacházíme iracionální dogmatiky ve všech názorových proudech současnosti, založených na víře, zvláště těch sekulárních sekt, do nichž tak často patří feministky, socialisté nebo třeba pseudovědecké ateisticko-evoluční teorie světa.
Věcná a racionální kritika islámu je tedy především diskusí o etických, společenských a politických hodnotách a je tedy i sebereflexí naší vlastní kultury. Pohledem muslimské zbožnosti a morálního řádu, který vytvořil, můžeme spatřit sami sebe jako sice svobodnou, ale bezuzdnou, poživačnou, anarchickou a bezdětnou společnost v rozkladu. Proti sobě dnes stojí západní svoboda a islámský řád. Možná jde o neřádnou svobodu a nesvobodný řád.
Autor je publicista a nakladatel