Naše hodnoty braňme. I kdyby jen z pudu sebezáchovy
Dopis Petry Procházkové
Když se mne zeptáte, zda je možné kritizovat islám, je to stejné, jako kdybyste se ptali, zda je nutné vždy říkat pravdu.
Ano, každý musí okamžitě vzkřiknout: „samozřejmě“. Pravda je svatá, svoboda projevu též, takže lhát se nesmí a cokoliv se nám na islámu nelíbí, hned s tím ven, ať už tím způsobíme cokoliv.
Jenže hranice mezi pravdou a neomaleností, mezi otevřeností a drzostí, mezi upřímností a krutostí je křehká, jako pavučina.
Ne, nejsem zastánce šířící se teorie o tom, že muslimové jsou společností nemocnou, a tak, jako pacientovi na smrtelné posteli nebudeme vyčítat všechny chyby, kterých se v životě dopustil, nemůžeme valit hromady více či méně oprávněné kritiky ani na hlavy mužů vyznávajících svatou knihu Korán. Muslimové nejsou ani méněcenní, ani mentálně postižení, abychom je museli z těchto humánních důvodů šetřit.
Přesto jsem proti tomu, aby se v dnešní krajně komplikované situaci snášela na hlavy vyznavačů islámu kritika ze všech stran, někdy oprávněná, někdy méně, jindy hloupá, občas fundovaná. Málokdy však citlivá a konstruktivní, tedy hledající východisko jiné, než že se z muslimů stanou Evropo-američané vyznávající „naše“ demokratické hodnoty.
Většina těch, kteří totiž hodnotí islám, argumentuje čistě západními hodnotami, používá evropských příměrů, zkrátka dívá se na východní civilizaci okem západního demokrata, který se již dávno vymanil ze sevření rodové společnosti a překonal dlouhou cestu od kolektivní vzájemné závislosti k individualismu, až někdy spadl do osamocenosti.
Chci tím vším říci jen jedno. Pokud chceme kritizovat islám způsobem, jako rozumní rodiče kárají své děti (když to nepomůže, sáhnou k násilí v podobě vařečky), pak se musíme připravit na to, že nastolíme atmosféru totálního nepochopení a vytvoříme propasti téměř nepřekonatelné.
To se nám již málem povedlo. Při každé i mírnější zmínce ze strany ateisticko-křesťanské se ze strany muslimské ozývá hysterický křik o neznabozích a bezvěrcích. Naopak, když si muslimové dovolí oplatit nám to například karikaturou na téma holocaust, uraženě mlčíme, sem tam utrousíme štiplavou poznámku o „trapných turbanáčích“ a děláme, jako že jsme vyspělejší a moudřejší, takže nás taková ubohá provokace vůbec nevyvede z míry. K dialogu mají oba způsoby hodně daleko.
Nejsem proti kritice islámu, ale spíš se odvažuji naznačit, že vzhledem k vážnosti situace by bylo nyní vhodnější naslouchat a diskutovat, než se dopouštět zasvěcených soudů o muslimech snažících se převrátit celou planetu na víru úplně nepravou.
Ono někdy pro samou kritiku nejsme schopni zaslechnout signál, který by nám mohl napovědět, že nejsme jediná ta správná civilizace, že naše metody řízení nejsou nejdemokratičtější a nejlepší, že ona slavná demokracie nemusí vyhovovat všem a že parlament není jediný správný model, jak zajistit vládu lidu nad sebou samým. Neumíme akceptovat něco, co je nám velmi vzdálené, nechceme porozumět ničemu, co nám od dětství vštěpované hodnoty popírá.
Ale kde jsme vzali tu obrovskou sebejistotu, že jsou to ty pravé? Jistě, každý mi v takové chvíli namítne, že my jim přece nic nevnucujeme, to oni k nám přicházejí opásáni bombami a řvou „Alláh Kabar“. A za to, že jim ani nesmíme říci křivého slova? A já namítnu, že to křivé slovo bude k ničemu, když se nedokážeme na jejich činy podívat jejich očima, a to nedokážeme při nejlepší vůli.
Žiji mezi (a s) muslimy bezmála 15 let a míra nepochopení jejich konání se v posledních deseti letech u mé osoby nijak nezmenšila. Jen si říkám, že už nechci absolvovat začátečnické debaty, které se odvíjely zhruba takto:
Já: násilí ve jménu Boha je pro nás nepřijatelné, vraždění ve jménu Alláha je hrozný hřích.
Muslim: pro nás jsou nepřijatelné domovy důchodců, je to hromadné, pomalé zabíjení starců, což je strašlivý hřích.
Já: ale ještě horší je vybuchnout v autobuse plném dětí a žen.
Muslim: stejně strašné je zabíjet ještě nenarozené děti, fuuuuuj.
Já: Mnohoženství je přežitek.
Muslim: institut milenky je ohavně ponižující.
Je asi zcela zřejmé, že oba jsme si zakritizovali, co hrdlo ráčí, svobodně vyjádřili své názory, ale odešli otráveni a zhnuseni z nechápavosti spolubesedníka. Ani jeden z nás se nedokázal mrknout byť jen jedním okem na toho druhého tak, jako by jím byl on sám. Víme o sobě tak málo, že ani často neodhadneme, co toho druhého urazí.
I při dokonalé znalosti jednoho jazyka na sebe mluvíme řečí totálně nesrozumitelnou. My se dusíme s pusou plnou demokracie, svobody a lidských práv, muslim se zajíká tezemi o tradicích, úctě ke starším a povinností ctít své předky.
Stojíme na dvou březích a mezi námi teče hodně prudký proud. Můžeme na sebe přes vodu házet hroudy bahna, nebo jen pokřikovat slova oprávněné kritiky, ale most se takhle nestaví.
Petra Procházková
Odpověď Alexandra Tomského
Milá Petro,
napsala jste to moc hezky a téměř ve všem souhlasím. Nejsme jistě jediná civilizace a dovedu si živě představit nějakou lepší. Ani demokracie není vždy ten nejlepší způsob vlády (záleží hodně na obsahu a na lidech) ..... ale.
Existují přece obecně lidské - tedy univerzální – hodnoty, byť někdy zabarvené civilizačním vývojem, jež mnoho muslimů uznává. Jenom na základě toho, co máme společné, je dialog možný, i když víme jak je obtížný a přinejmenším na akademické půdě vždy existoval. Proto s Vaším pesimismem nesouhlasím.
Je tu však ještě jiný důvod. Kdybychom se totiž vzdali reflexe, vzdali bychom se vlastní identity. A proto se nemůžeme smířit s krvežíznivou (dnes už naštěstí unavenější) teokracií v Iránu, se záměrným zabíjením nevinných, padni komu padni, ani sebevražednými útoky nebo vraždami žen z uražené cti apod.
To, že naše sekularistická civilizace uznává potraty, eutanázii a toleruje institut milenky, je jiná věc a mnoho lidí i u nás s tím nesouhlasí. Je tedy zřejmé, že ne všechny naše údajné evropské hodnoty jsou univerzální, přestože je politická korektnost do nebes vynáší.
Některé „ islámské“ státy jak jistě víte, jsou však pro nás politickým problémem. Existují vnější hranice politické tolerance (Taliban, válka o Kuvait, nukleární hrozba z Iránu) a někdy také vnitřní hranice tolerance, jestliže je v islámských ghettech porušován zákon.
A proto musíme, i kdyby jenom z pudu sebezáchovy, neustále a vytrvale propagovat základní hodnoty jako je posvátnost života a lidská důstojnost.
Alexandr Tomský, publicista a nakladatel