Volnost, rovnost, pokrytectví
Francouzská vláda se po ročních diskusích o náboženské svobodě a „laickém státu“ rozhodla zakázat muslimkám na veřejnosti nosit burku. Francii předběhly letos už dvě frankofonní země, Belgie a kanadská provincie Quebec, kde už byl takový zákon schválen.
Od hlavy až k patám zahalené ženy v černém, když na nás jako z masky místo obličeje z úzkých škvír mrkají podivně živýma očima a působí tak trochu jako mimozemšťané, nepochybně vzbuzují v celé Evropě značnou nechuť. Jejich exotický zjev podporuje xenofobní nálady a obavy domorodých obyvatel, zvláště když se za nimi táhne houf malých dětí a evropské vlády nejsou schopny či nechtějí omezit přistěhovalectví. A co teprve šok, když taková strašidla promluví perfektně německy či francouzsky.
Odhaduje se, že celou třetinu burek nosí evropské konvertitky k islámu. Mimo extremistické státy Arabského zálivu a Taliban je takový oděv – na rozdíl od více méně kulturně povinné etikety hidžábu (arabsky cudnost), který zahaluje tělo a vlasy, ale nikoli tvář – pro evropské sekularisty veřejným pohoršením jistě víc než některé stejně zahalené, avšak celibátní katolické jeptišky. Ty ovšem ani v zuřivě antiklerikální Francii zakázat nejde. Burkou nikomu neškodí Pro francouzské rovnostáře a feministky jsou tyhle ženy živým provokativním symbolem misogynní kultury, která podřizuje ženy mužům, a zároveň útokem na absolutní hodnotu rovnosti (v tomto případě sexuální), která je na rozdíl od opačného anglosaského chápání nadřazena zřejmě méně absolutní hodnotě svobody.
Problém je v tom, že ani svoboda, ani rovnost nejsou žádné absolutní hodnoty. Francouzská státní doktrína je navíc historicky hluboce netolerantní, veřejný prostor patří bezvěrcům a jejich představě, jak se má společnost chovat a v co mají školáci věřit. Jak vůbec může v Anglii existovat státní církev a nikomu přitom nevadit?
Proto také nechápou argument, že z pouhého faktu dobrovolnosti, totiž že 99,9 procenta muslimek burku nosit chce a nikomu tím neškodí, vyplývá špatnost takové sociální jurisdikce. Ideologové neuznávají ani pragmatický argument pravidla nezáměrných důsledků každého nového zákona.
Tenhle zcela jistě odsoudí některé ženy k domácímu vězení, a protože jde o poměrně zanedbatelný počet (zhruba dva tisíce), vyvolává další zbytečný konflikt (po zákazu nošení šátků ve školách) mezi státem a mohutnou desetiprocentní muslimskou menšinou, o islámských státech ani nemluvě.
Že takový zákaz porušuje Evropskou konvenci o lidských právech (článek 8 & 9), samozřejmě francouzské zákonodárce, hlavní tvůrce evropské unie, vůbec nezajímá. A není to tak dlouho, co americký prezident v Káhiře prohlásil, že Západ nemůže muslimkám diktovat, jak se mají oblékat, a jeho slova parafrázoval i labouristický ministr Ed Ball, když extremistické snahy o podobný zákaz v Británii označil za naprosto nebritské.
Za vaše práva se budu bít...
Problém Francie a evropské politické liberální elity spočívá v tom, že liberální – čili svobodomyslná – v původním významu vůbec není, a navzdory politickému rozdělení na pravici a levici je rovnostářská a podřizuje svobodu, a to hospodářskou, občanskou i osobní, manažerskobyrokratickému státu.
Chce všechno regulovat ve jménu ideálu vyššího lidství, kde si budou (nejen před zákonem) ženy, děti a muži absolutně materiálně rovni bez ohledu na své role, možnosti i volbu a kde má stát vychovávat a vyžadovat toleranci k nejbizarnějším menšinám za předpokladu, že nejsou náboženské. Proto považují zahalenou tvář ženy na veřejnosti za propagaci nerovnosti, a nikoli za extrémní náboženskou představu o cudnosti. Ovšem o náboženství v případě islámu mluvit neradno. A tak se raději pokrytecky mluví o omezování práv žen. Stát přece neomezuje, stát jenom odstraňuje omezení. A veřejný prostor? Ten jediný může být multikulturní, protože jde o prostor, a nikoli ideologii. Vždyť v tolerantním 19. století v mnoha městech vedle sebe existovaly synagogy, ortodoxní, katolické i protestantské chrámy.
Je opravdu zvláštní, když si socialisté a nacionalisté tak dobře rozumí, skutečný konzervativní patriot by do vlasti především nevpustil šest milionů muslimů. Dnes to vypadá, že francouzské égalité pozřelo liberté i fraternité… Možná to tak bylo vždycky, jen jsme to nevěděli.
Za všechny skutečné liberály se parafrází Voltaira ozval anglický The Economist: „S tímhle oděvem nesouhlasím, ale za vaše právo jej nosit se budu bít až na smrt.“
autor je publicista a nakladatel
vyšlo v Lidových novinách 24. května 2010