"Sluší se, aby žena žila pod botou muže" (Turecké přísloví)

Původ mýtu tolerantní pluralistické islámské společnosti

Autor: Bat Ye’Or | Publikováno: 31.7.2006 | Rubrika: Analýzy
Ilustrace

Dámy a pánové,

téma dnešního večera je “Mýty a politika: Původ mýtu tolerantní pluralistické islámské společnosti”.

Před deseti lety, když jsem kvůli uvedení své knihy „Dhimmi: židé a křesťané pod islámem“ přijela do Ameriky, byla jsem zasažena nápisem na budově archívu ve Washingtonu: “Minulost je předmluva”. Myslela jsem si - alespoň na začátku mého výzkumu - že mé téma se zabývá vzdálenou minulostí, ale uvědomila jsem si, že současné události tuto minulost rychle modernizují. Muslimské země, kde bylo islámské právo - šaría - nahrazeno moderní jurisdikcí zavedenou evropskými koloniálními mocnostmi, odvrhovaly sekularizující trendy a v množství oblastí života je nahrazovaly islamizací. Tento dojem z návratu minulosti se stal ještě naléhavějším, když jsem pracovala na další knize publikované v roce 1991, jejíž anglická verze vyjde v roce 1996 pod názvem „Úpadek východního křesťanství pod islámem - 7. až 20. století: od džihádu k dhimmi“.

V této studii jsem se pokusila zanalyzovat početné procesy, které proměnily bohaté mocné křesťanské civilizace v islámské země, a jejich dlouhodobý efekt, který zredukoval rodilé křesťanské menšiny do roztroušených náboženských menšin směřujících k úplnému zániku. Tento komplexní islamizační proces, který zasáhl země a civilizace na obou stranách Středozemního moře - a v Íráku a Arménii - jsem nazvala procesem “dhimmizace”; a civilizaci těchto lidí, kteří prošli takovou proměnou, jsem pojmenovala “civilizací dhimmi”. Domorodí lidé byli židé a křesťané (ortodoxní, katolíci, nebo z dalších východních křesťanských církví). Muslimští právníci se na ně na všechny odkazují jako na “Lidi knihy” - knihou je míněna Bible - a pod islámským zákonem byli podřízeni stejným podmínkám. Jsou označováni arabským slovem dhimmi: “chránění lidé”, protože islámské právo chrání jejich životy a majetek za podmínky, že se podřídí islámské vládě. Ale je to právě toto islámské právo, které zavádí proces dhimmizace a sebedestrukce.

Nebudu zde zacházet do detailů, protože jde o velmi obsáhlé a komplexní téma, ale abychom pochopili srbskou situaci, je třeba vědět, že se Srby bylo po polovinu tisíciletí zacházeno stejně jako s dalšími židovskými a křesťanskými dhimmi. Podíleli se na civilizaci dhimmi. Je důležité pochopit, že civilizace dhimmi vyrůstá ze dvou hlavních a navzájem propojených náboženských institucí: z džihádu a šaríe, které zavádějí určitý ideologický systém, který si vynucuje jako povinnost - během operací džihádu - používání teroru, masového zabíjení, deportace a otroctví. A Srbové - protože o nich dnes mluvím - neunikli tomuto osudu, který byl stejný pro všechny tyto lidi kolem Středozemního moře, porážce džihádem. Po staletí Srbové bojovali, aby osvobodili své země od zákonů džihádu a dhimmi, které uzákonily jejich útlak v jejich vlastních zemích.

Takže zatímco jsem analyzovala a psala o těchto procesech dhimmizace a civilizace dhimmi - zatímco jsem poslouchala rádio, sledovala televizi, četla noviny - měla jsem nepříjemný pocit, že hodiny se otáčejí pozpátku. Moderní politikové, sofistikovaní pisatelé - používající telefony, letadla, počítače a všechny ostatní moderní technologie - se zdáli vracet se o několik století zpět, s parukami a tvrdými límci, a s použitím stejných zkažených argumentů, stejných pokroucených krátkodobých politik, které i dříve přispěly k postupné islamizaci velkého množství nemuslimských lidí. Musela jsem sebou zalomcovat, abych dokázala odlišit minulost od přítomnosti.

Je tedy minulost vždy předmluvou? Jsme zatraceni k tomu, abychom donekonečna zůstali vězni stejných chyb? Pokud neznáme minulost, pak zcela jistě. A tato minulost - dlouhý a agonizující proces anihilace křesťanů zákony džihádu a dhimmizace - je tabuizovanou historií, nejen v islámských zemích, ale především na Západě. Byla pohřbena pod mýty vymyšlenými západními politiky, náboženskými vůdci a učenci, aby tak mohli prosazovat své vlastní národní, strategické, ekonomické a osobní zájmy.

Tento mýtus kuriózně začal v devatenáctém století v Bosně-Hercegovině. Tvrdí, že turecká vláda nad křesťany ve svých evropských provincích byla spravedlivá a zákonná. Že osmanský režim, který byl islámský, byl přirozeně “tolerantní” a svým křesťanským poddaným byl příznivě nakloněn; že jeho právo bylo spravedlivé, a že pod islámským zákonem byla křesťanům zaručena bezpečnost jejich životů a majetku. Osmanská vláda byla vydávána za nejvhodnější režim pro balkánské křesťany.

Tato teorie byla prosazována evropskými politiky aby v Evropě zajistili rovnováhu moci, a aby zablokovali ruský postup ke Středozemnímu moři. Aby ospravedlnili turecké jho nad Slovany, toto jho muselo být veřejnosti předvedeno jako spravedlivá vláda. Osmanská říše byla turkofily zobrazována jako model multietnické a multináboženské říše. Realita byla samozřejmě zcela odlišná! Zaprvé, Osmanská říše byla vytvořena stoletími džihádu proti křesťanským populacím; následně byla na podřízené křesťanské a židovské populace turecko-islámských držav aplikována pravidla džihádu, která byla rozpracována arabsko-muslimskými teology mezi 8. a 10. stoletím. Tyto regulace jsou součástí islámské legislativy zabývající se poraženými nemuslimskými lidmi, a proto jsou mezi arabskými a tureckými říšemi značně homogenní - a evidentně i muslimské Asii.

Civilizace dhimmi, na které se Srbové podíleli, měla mnoho aspektů, které se vyvinuly z měnících se politických situací. Trpěli stejnými utiskujícími zákony a předsudky, které zatěžovaly všechny křesťany a židy v islámských říších. Od třicátých let devatenáctého století začali Osmané zavádět reformy (Tanzimat), které měly zrovnoprávnit jejich křesťanskou dhimmi populaci. Nedělali to ze své vlastní vůle, byli donuceni k jejich přijetí evropskými mocnostmi. A nebylo to z humanitních důvodů, proč si evropští politici přáli zrušení ponižujících podmínek, za kterých křesťané žili; prosazovali tyto reformy, aby zabránili Rusům osvobodit se z osmanského útlaku.

V srbském regionu byli nejfanatičtějšími odpůrci křesťanské emancipace bosenští muslimové. Bojovali proti právu křesťanů vlastnit zemi, a mít - v právních záležitostech - stejná práva jako oni. Stavěli se proti těmto reformám na základě toho, že pod starým systémem, který jim dával nad křesťanskými dhimmi plnou vládu, žili muslimové a křesťané v družném bratrství. A tento argument je dnes stále používán bosenským prezidentem Izetbegovičem a dalšími. Opakovaně tvrdil, že polovina tisíciletí křesťanské dhimmizace byla obdobím míru a náboženské harmonie.

Postavme nyní tento mýtus proti realitě. Budu citovat několik faktů z některých dokumentů z mé nadcházející knihy.

Systematický průzkum životních podmínek křesťanů byl v Osmanské říši proveden v šedesátých letech devatenáctého století britskými konzuly. Británie tehdy byla nejsilnějším spojencem Turecka; bylo v jejím zájmu, aby byl útisk křesťanů odstraněn, aby tak zabránila vlivům Ruska nebo Rakouska.

22. července 1860 zaslal konzul James Zohrab z Bosna-Seraje (Sarajeva) dlouhou zprávu svému velvyslanci v Konstantinopoli Siru Henry Bulwerovi, ve které analyzoval administrativu provincií Bosny a Hercegoviny. Uvedl, že mezi lety 1463 a 1850 bosenští muslimové požívali všech privilegií feudalismu: “Během takřka třísetletého období byli křesťané vystavování velkému útlaku a krutostem. Neexistovalo pro ně žádné jiné právo než vrtoch jejich pánů”.

Měli bychom připomenou systém devširme, který je dobře znám. Byl zaveden osmanským sultánem Orkhanem (1326-1359), a existoval po dobu asi 300 let. Skládal se z pravidelných odvodů křesťanských dětí z balkánských křesťanských populací. Tito mladíci ve věku mezi čtrnácti a dvaceti lety byli islamizováni a zotročováni k vojenským účelům. Pravidelné odvody, ke kterým docházelo po tisících lidí, se následně staly každoročními. Aby zabránili útěkům, byly děti odváženy do vzdálených provincií a svěřovány muslimských pánům, vojákům, kteří s nimi zacházeli tvrdě jako s otroky. Fungoval další souběžný systém odvodů: odváděl děti ve věku mezi šesti a deseti lety, které byly vyhrazeny pro sultánův palác. Svěřeny eunuchům podstoupily čtrnáct let trvající tyranský výcvik. V Africe existoval podobný systém zotročující černé děti křesťanů a animistů, jak ukazují další dokumenty zveřejněné v mé knize. Druh systému devširme stále ještě existuje v Súdánu a byl popsán a odsouzen zvláštním zpravodajem OSN Gasparem Birem v jeho hlášení z roku 1994, a ve článku v The Times of London (Súdánští křesťané prodáváni jako otroci, 25. srpen 1995).

V roce 1850 se bosenští vůdci postavili proti autoritě Porty a reformám. Byli poraženi sultánovou armádou vedenou Omarem Pašou podpořenou křesťany. Robota zavedená bosenskými pány pro své podřízené křesťany byla zrušena, stejně tak i jejich feudální privilegia. Křesťané doufali, že přímá administrativa Porty zlepší jejich postavení, ale přinesla jim stěží nějaký užitek. Co více, bez ohledu na svoji pomoc sultánově armádě byli odzbrojeni, zatímco muslimové, kteří proti sultánovi bojovali, si své zbraně mohli nechat. Křesťané zůstali utiskováni stejně jako předtím. S odkazem na reformu Zohrab říká: “Je možné bezpečně říct, že prakticky zůstala mrtvým kusem papíru”.

Konzul Zohrab se ve stejné zprávě vyjadřuje k beztrestnosti zaručené sultánem muslimům:

“Tato beztrestnost, i když neumožňuje, aby bylo s křesťany zacházeno stejně jako dříve, je stále nesnesitelná a nespravedlivá, neboť muslimům umožňuje olupovat je velkými poplatky. Falešná uvězňování (uvězňování z falešných důvodů) jsou prováděna denně. Křesťané mají jen malou šanci se ospravedlnit, pokud je oponentem muslim … Důkazy křesťanů jsou jako pravidlo stále odmítány … Křesťanům je nyní umožněno vlastnit nemovitý majetek, ale překážky, se kterými se setkávají, když se pokoušejí ho získat, jsou tak početné a nepříjemné, že jen málo z nich si trouflo je překonat”.

“Takový je, obecně řečeno, kurz prosazovaný vládou vůči křesťanům v hlavním městě (Sarajevu) provincie, kde sídlí konzulové různých mocností a kde mají určitý vliv, a lze z toho usuzovat, do jaké míry trpí křesťané v odlehlých okresech vládou Mudirů (guvernérů), obecně fanatických a neznalých (nových reforem) práva”.

Pokud jde o získávání půdy - nového práva křesťanů - říká:

“Křesťané mohou získávat majetek; je to tehdy, když dal svojí zemi do pořádku, nebo když muslim, který ji prodal, aby překonal finanční problémy, které ho k prodeji přinutily, kdy křesťané pociťují bezmocnost svého postavení a pokrytectví vlády. Původním vlastníkem, nebo jeho příbuzným, jsou podniknuty kroky ke znovuzískání země od křesťana, obecně na základě těchto obvinění: … že proces převodu byl chybný a právně k prodeji nedošlo. Pomocí jednoho či druhého z těchto obvinění byl křesťan v devatenácti z dvaceti případů vyvlastněn, a mohl se považovat za šťastného, pokud dostal zpět částku, kterou zaplatil. Málo, velmi málo, jich bylo schopno dosáhnout spravedlnosti; musím ale říct, že většina z nich nevděčí za své štěstí oprávněnosti svého případu, ale vlivu mocného muslima”.

“Důkazy křesťanů před Medjlisy (provinciálními soudy) byly příležitostně vyslyšeny, ale pravidlem bylo jejich odmítnutí, ať už přímo nebo nepřímo, s odkazem na Mehkemeh. Křesťani, kteří si toho byli vědomi, obecně přicházeli s dopředu připravenými muslimskými svědky. Případy, kdy bylo svědectví křesťanů odmítnuto, jsou početné”. Ale jak Zohrab komentuje, “Je pravda, že před dvaceti lety neměli žádné právo kromě vrtochu jejich pánů … Případy útisku jsou často výsledkem muslimského fanatismu, ale za ty musí nést zodpovědnost (turecká) vláda, neboť kdyby byli viníci trestáni, útisk by se nutně stal vzácným”.

Na jaře 1861 sultán ohlásil nové reformy v Hercegovině a slíbil mimo jiné svobodu stavět kostely, používat kostelní zvony a příležitost pro křesťany získávat zemi. Konzul William Holmes ve svém komentáři Siru Henry Bulwerovi z 21. května 1861 napsal, že tyto sliby jsou dávány často, aniž by pak byly plněny. Zmiňuje, že Srbům, největší komunitě, bylo odmítáno právo postavit v Bosně-Seraji kostel.

K právu kupovat pozemky napsal:

“Do cesty nákupu země křesťany jsou stále stavěny všechny představitelné překážky, a není žádným tajemstvím, že na základě té či oné nespravedlivé záminky je jim půda brána”.

Konzul Longworth napsal Siru Henry Bulwerovi 14. června 1860 z Bělehradu: “Vláda se zdá prostřednictvím výnosů prosazovat takovou reformu; mám ale velké pochybnosti, zda z vyhlášení sociální rovnosti, která je za současného stavu věcí a vztahů ve společnosti morálně nemožná, nepovstane více zlého než dobrého”.

“Rovnost před zákonem je tím, co musí být ustanoveno; jediný druh rovnosti, který může být ve skutečnosti za současného stavu věcí realizován. A ve spojení s tím se dostáváme ke stížnosti petice - jejímu jedinému opodstatněnému bodu - vztahujícímu se k odmítání svědectví křesťanů před osmanskými soudy. V tomto ohledu nelze popřít, že je zde prostor pro novelu zákona, nejen ve Widdinu, ale v každé provincii říše”.

Poté komentuje “laxní a zvrácený princip, podle kterého jednají muslimské soudy, kde jako jediný způsob, jak se můžou křesťané dobrat spravedlnosti, je povoleno, aby za ně svědčili falešní muslimští svědkové. Zrušení této praxe by mnohem více než cokoliv jiného očistilo tyto tribunály; toho může ale být prakticky dosaženo pouze přijímáním důkazů od křesťanů namísto křivých svědectví muslimů jako právní nutnosti”.

Pokračuje tím, že říká, že násilné únosy křesťanských dívek “a otázka důkazů křesťanů jsou dvěma hlavními body, na které by se měla jakožto na zdroje hořkých pocitů a diskuse zaměřit pozornost Porty”.

Srovnává životní podmínky křesťanů v různých provinciích a říká: “v Bosně je ale otázka privilegií komplikována náboženskými okolnostmi, šlechta zde v minulých dobách přijala mohamedánství, aby uchránila svůj majetek, který jim byl takto podmíněně zajištěn. Každá z ostatních provincií prošla tímto mimořádným zážitkem”.

Od konzula Blunta - píšícího 14. července 1860 z Prištiny svému vyslanci Siru Henry Bulwerovi o životních podmínkách v Makedonské provincii - se dozvídáme, že „po dlouhou dobu byla provincie obětí loupežnictví: křesťanské kostely a kláštery, města a obyvatelé, jsou nyní drancována, masakrována a vypalována albánskými hordami, stejně jako tomu bylo před deseti lety. … (Křesťanům) není povoleno nosit zbraň. To je spolu s potřebou dobré policie vystavuje ještě více útokům loupežníků”.

“Důkazy křesťanů ve sporech mezi muslimy a nemuslimy nejsou u místních soudů uznávány”.

Na několika příkladech poté ukazuje důsledky takového systému na každodenní život:

“Asi před sedmnácti měsíci turecký voják zavraždil mohamedána, starého muže, který pracoval na poli. Jediné osoby, celkem dvě, které byly svědky tohoto činu, byli křesťané. Medjlis v Uscupu jejich svědectví nepřijal”.

“Zhruba ve stejné době se zaptieh (voják) pokusil násilím konvertovat k islámu bulharskou dívku. Když prohlásila před medjlisem v Camanově, že nehodlá zavrhnout své náboženství, zabil ji v samotném sousedství Mudirova domu. Tato tragédie vyvolala v provincii velkou senzaci. Medjlisy v Camanove a Prisrendu nepřijaly svědectví křesťanů a byla vyvinuta velká snaha o vojákovu záchranu”.

“Před šesti měsíci byl bez provokace z jeho strany v okrese Camanovo napaden dvěma Albánci Bulhar. Těžce ho zranili; medjlis se tímto případem odmítl zabývat, protože svědectví pocházelo pouze od křesťanů”.

“Před deseti lety”, píše konzul, “nebylo povoleno stavění kostelů; a lze odhadovat toleranci praktikovanou v těch dobách podle toho, že člověk musí podlézat dveřmi vysokými stěží čtyři stopy. Bylo trestným činem jet před Turkem; zkřížit mu cestu nebo se před ním nepostavit bylo stejně špatné”.

Sir Henry Elliot ve své zprávě z 10. října 1873 z Konstantinopole píše ministrovi zahraničí Earlovi Granvillemu, že “formální rovnost muslimů a křesťanů před zákonem, která v praxi nikdy neexistovala, je dnes v mnoha provinciích iluzornější, než byla před několika lety”.

Z další zprávy z 30. prosince 1875 od konzula Edwarda Freemana z Bosna-Seraje se dozvídáme, že bosenští muslimové poslali sultánovi petici, ve které prohlašují, že před reformami “žili s křesťanskou populací jako bratři. Ve skutečnosti se zdá, že jejich cílem je přivedení křesťanů do stavu původního nevolnictví”. Znovu jsme tedy přivedeni zpět k mýtu. Situace se nezměnila a v roce 1875 se velký vezír Mahmed Paša přiznal britskému vyslanci v Konstantinopoli, že “není možné umožnit křesťanům svědčit před bosenskými soudy”. Vyslanec poznamenal: “Veřejně vyhlašovaná rovnost křesťanů a muslimů je nicméně iluzorní, dokud bude toto rozlišování udržováno”.

Tato právní situace měla kvůli právnímu systému vážné důsledky, jak vysvětlil: “Tento bod je pro křesťany velmi důležitý; protože (muslimské) náboženské soudy nepřijímají psané důkazy, ani nepřijímají důkazy od křesťanů, mohou od nich očekávat jen málo spravedlnosti”.

Těžkost v prosazování reforem v tak rozsáhlé říši vyprovokovala tento zklamaný komentář (12. prosince 1875) Sira P. Francise, generálního konzula a soudce Britského konzulárního soudu v Konstantinopoli: “Samozřejmě, moderní zkaženost orientální představy spravedlnosti je ústupkem žalobci prostřednictvím zdvořilosti a přízně, a nikoliv prohlášením práva na základě zákona a následku rovnosti”.

Když čteme dobové záznamy, vidíme, že překážka srbského, řeckého a dalších křesťanských osvobozeneckých hnutí byla zakořeněna ve dvou hlavních argumentech:

1) Křesťanští dhimmi se od přírody nehodí k nezávislosti a sebevládě. Proto by tedy měli zůstat pod islámskou vládou.

2) Osmanská vláda je dokonalým modelem multináboženské a multietnické společnosti.

To jsou pochopitelně islámské argumenty ospravedlňující džihád, neboť žádní nemuslimští lidé by neměli získat politickou nezávislost, protože jejich zákony jsou špatné a musejí být nakonec nahraženy islámskou vládou. Stejný druh argumentace najdeme ve Smlouvě hnutí Hamas z roku 1988, která potvrzuje, že pouze islám může křesťanům a židům přinést mír. Tyto argumenty jsou v právní a teologické literatuře velmi běžné, a jsou moderními islamisty rozvíjeny.

Viděli jsme počátek mýtu, jeho politickou funkci a užitečnost - a konfrontovali jsme tento mýtus s realitou, popsanou dobovými pozorovateli z devatenáctého století. Je zajímavé všimnout si dohody mezi na jedné straně evropskými mocnostmi, bránícími teritoriální celistvost Osmanské říše kvůli vlastním národním zájmům; a na druhé straně politiky muslimů směřujícími k udržení křesťanské populace v poddanství.

S rozpadem turecké říše po první světové válce mýtus nezemřel. Namísto toho na sebe přijal novou formu: formu arabského národního hnutí, které prosazovalo arabskou společnost, ve které muslimové a křesťané žijí v dokonalém souladu. Znovu šlo o výmysl evropských politiků, spisovatelů a duchovenstva. A stejným způsobem, jako byl vytvořen mýtus osmanského politického ráje, aby byla zablokována nezávislost balkánských národů, tak bylo arabské multináboženské bratrství argumentem ke zničení národních osvobozeneckých hnutí nearabských lidí na Středním východě (Kurdů, Arménů, Asyřanů, Maronitů a stejně tak i Židů).

A ačkoliv od začátku tohoto (dvacátého - Islám Info) století až do třicátých let proudil z Turecka, Íráku a Sýrie proud uprchlíků utíkajících před masakry a genocidami, mýtus dále kvetl, živen převážně arabskými křesťanskými spisovateli a duchovními. Poté, co Izraelci úspěšně osvobodili svojí zemi od zákonů džihádu a dhimmi, se mýtus znovuobjevil ve formě multikulturní a multináboženské bratrské Palestiny, která by měla nahradit stát Izrael (Arafatův projev před OSN roku 1975). Jeho zhoubný efekt vedl k destrukci křesťanů v Libanonu. Bylo by možné si myslet, že zde mýtus skončí, ale nedávná krize v Jugoslávii náhle nabídla novou šanci pro jeho znovuzrození v muslimy dominovaném, multináboženském, multietnickém státě. Jaká šance! Znovu muslimský stát v srdci Evropy. A zbytek známe - utrpení, bída, zkoušky války, které tento mýtus znovu při svém probuzení přinesl. Rozhodnutí OSN z roku 1992 uznat “multietnický”, “multináboženský”, muslimský stát v bývalé Jugoslávii se zdá být vyrovnáním nabídnutém muslimskému světu za zničující válku v zálivu v roce 1991. Zničení íránského jaderného, chemického a bakteriologického arzenálu, a stejně tak jeho ekonomické infrastruktury, se zdá být “rovně” vyváženo masivním bombardováním bosenských Srbů NATO, i když tyto dvě situace nemohou být srovnávány.

Abych to uzavřela, řeknu několik posledních slov. Civilizace dhimmi nevznikne naráz. Je to dlouhý proces, který zahrnuje mnoho prvků a specifiké mentální úpravy. Dochází k němu, když lidé nahradí historii mýty, když za udržení těchto zničujících mýtů bojují více než za své vlastní hodnoty, protože jsou zmateni tím, že přeměnili lži v pravdu. Drží se těchto mýtů, jako kdyby byly jedinou zárukou jejich přežití, zatímco ve skutečnosti jsou cestou ke konci. Zhrozeni důkazy a lekcemi z historie ji tito lidé raději zničí, než aby se jí postavili. Nahradí historii pohádkami pro děti a tak žijí v amnézii a vymýšlejí morální ospravedlnění vlastního sebezničení.

Autorka je historička egyptského původu, autorka knihy „Eurabia. Evropsko-arabská osa“ (více čtěte zde)

www.info.pravdaoislamu.cz

4692 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

Eurabia.cz

Švýcarský tisk: „Bez přímé demokracie hrozí EU zánik“Židovská divka byla zavražděna právě díky stejné nenávisti, kterou učí i v brněnské mešitě!Na návrh tamní Vlastenecké strany schválil Parlament balík zákonů, které DE FACTO stavějí mimo zákon šíření a propagaci islámu!Ministr zahraničí Rakouska: Imigrační politika EU je „dramatickou chybou“V Británii má úspěch muslimská seznamka pro hledání druhé manželky

ePortal.cz

Německý publicista má jasno: "Lidé uvidí, jak jde Británie ke dnu a další referenda chtít nebudou"Kvůli Marxové, Dienstbierovi a spol. se davy lidí ocitnou „na dlažbě“, děsí se i prezident Zeman. Kdy už sakra pochopíme, že tihle politici nastolují nový komunismus!

euPortal.cz

Pravdoláskařská obluda. Odpudivý cynismus Dienstbiera, Babiše a Kocába. Parazitování cikánů a uprchlíci. Občan Žižkova a soused Kliniky promlouvá Je nejvyšší čas, aby si lidé podporující ČSSD uvědomili, že tato strana slouží cizím zájmům, multikulturní politice EU a pronásleduje slušné lidi za kritiku vysokých dávek pro Romy

FreeGlobe.cz

Nový diktát korporací s názvem TTIP. Kdo vlastně bude z dohody těžit? Čekají nás geneticky modifikované potraviny z USASkandál! Vláda USA platí miliony dolarů na obnovu mešit v Evropě

Nezdravi.cz

70letá žena vypadá jako by měla třicet, odhaluje tajemství mladíAntibiotika: předem prohraný boj s přirozeným prostředím. “Superbacily” se konečně vynořily. Což takhle dát si česnek? Bakterie jsou schopné se (po)učit. Zdá se, že narozdíl od (některých) z nás

euServer.cz

Posvátná úcta k Havlovým arogantním sprosťákům ze ZtohovenVe velmi důležité chvíli proběhla blesková návštěva Putina v Číně. Šlo o tohle

ParlamentniListy.cz

Řvouni z neziskovek rozeštvali Evropu. Ustrašené trosky v čele unijních zemí se teď předvádějí bez kalhot. O hysterii v bruselských kuloárech promlouvá Jana BobošíkováStrašná figurka. Jestli se neupije, přivede k smrti EU. Na co sáhl, to zničil. Tohle jste o panu Junckerovi asi nevěděli
Články autora
Průzkum
Obáváte se, že na ME ve Francii udeří islámističtí teroristé? Pdle agentury AFP, pokud na fotbalové ME ve Francii udeří teroristé, šampionát skončí. Obáváte se, že na ME udeří islámističtí teroristé?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď