Čteme si korán - súra 11, "Húd"
Súra 11, "Húd", je stejně jako súra 10 datována do pozdního mekkanského období, první části Mohamedovy prorocké kariéry. Její název pochází z veršů 50-60, které vypráví příběh proroka Húda, který byl podle islámské tradice poslán kolem roku 2400 př. n. l. Ádovcům z Arábie. Súra 11 opakuje důraznějším způsobem varování ze súry 10, která se týkají Alláhova soudu. To podle hadísu přivodilo Mohamedovi úzkost. Jeden z jeho předních stoupenců Abu Bakr mu jednou řekl, "Alláhovo posle, tvé vlasy vskutku zešedivěly". Mohamed odpověděl, že súra 11, která společně se súrami 56, 77, 78 a 81 pojednává o soudném dni, "způsobila, že mé vlasy zešedivěly".
Tato súra, po které šediví vlasy, začíná (verše 1-24) rekapitulací mnoha témat, kterých se dotkla súra 10, včetně moudrosti samotného koránu (verš 1). Mudžahíd, Katada a Ibn Džarir a další, vysvětlili tento verš tak, že korán je "dokonalý ve své formulaci a zevrubný ve svém smyslu. Proto je úplný ve své formě a významu". Neboť, říká Ibn Kathir, "tento korán byl seslán, dokonalý a zevrubný, s cílem uctívání jediného Alláha, bez jakýchkoliv partnerů". Korán je také nenapodobitelný: ve verši 13 je opakována výzva o vytvoření súry jako je tato. Zdůrazňuje se: nutnost uctívat pouze Alláha (verš 2) a závislost všech stvoření na něm (verš 6); bezcennost model (verš 14); klamné kouzlo tohoto života (verš 15); děsivý trest (verše 16, 22), který čeká na ty, kteří "lži si proti Bohu vymýšlí" (verš 18), a slastné zahrady, které čekají na požehnané (verš 23).
Verš 5 obsahuje podivné prohlášení: "A byť i se přikrývali oděvy svými, On přesto dobře zná, co tají i co najevo dávají, a On též dobře ví, co skryto je v hrudích". Co má nošení šatů společného s Alláhovou vědomostí? Zdá se, že někteří lidé nosili šaty, aby se ukryli před Alláhem, obzvláště během intimních okamžiků: Ibn Abbas vysvětluje, že "byli lidé, kteří se styděli sundat si šaty, když odpovídali na volání přírody na otevřených prostranstvích, protože by byli nazí pod nebem. Styděli se také mít pohlavní styk se svými ženami ze strachu, že budou vidět z nebe. Tento verš byl zjeven o nich".
Potom následují příběhy o různých prorocích, které se všechny točí kolem jejich odmítnutí zvrácenými a zatvrzelými nevěřícími. Verše 25-49 vyprávějí příběh o Noemovi a arše, který se výrazně odlišuje od biblického příběhu. V Genezi 6-9 nemá Noe s nevěřícími nic společného;
Bůh mu říká, "Protož řekl Bůh k Noé: Konec všelikého těla přichází přede mne, nebo naplněna jest země nepravostí od nich; z té příčiny, hle, již zkazím je s zemí" (Genesis 6:13), a říká mu, aby postavil archu, neříká mu ale, aby varoval lidi před potopou. V koránu ale Noe přichází ke svým lidem s "varováním zjevným" (verš 25), "abyste neuctívali kromě Boha nikoho" (verš 26). Zkaženost a násilí, kterým se lidé provinili podle biblického svědectví, se v koránu stává jednoduše modlářstvím, nebo přesněji širkem, přidružováním partnerů k Alláhovi.
Pochopitelně Mohamed také přišel ke svým lidem s varováním (14:52), že nemají sloužit nikomu kromě Alláha (3:64), a tak je Noe v tomto svědectví určitým druhem proto-Mohameda, a káže to samé poselství. A to je také způsob, jakým islám pohlíží na všechny biblické proroky. Stejně jako Mohamed i oni kázali islám - byli to jejich následovníci, kteří jejich učení zkazili, a vytvořili moderní judaismus a křesťanství. I přijetí, kterého se Noemovi dostane, připomíná způsob, jakým Mohameda přijali pohanští Kurajšovci. Nevěřící mu říkají, že je jenom člověk, a obviňují ho a jeho následovníky ze lži (verš 27), a dokonce tvrdí, že falšuje poselství, o kterém tvrdí, že pochází od Alláha (verš 35). Noe odpovídá, že nebude záležet na tom, co jim řekne, pokud se Alláh rozhodl svést je ze správné cesty (verš 34). To je pochopitelně takřka přesná kopie Mohamedovy zkušenosti: Alláh mu říká, aby řekl nevěřícím, že je spravedlivý (18:110); oni ho obviní ze lži (42:24) a padělání koránu (verš 13); a Mohamed pochopitelně take učí, že pokud se Alláh rozhodně někoho svést ze správné cesty, nikdo ho nemůže vést správně (7:186).
Noe je tedy v zásadě záskokem za Mohameda. Nepřímo je kladen důraz na totožnost poselství všech proroků, a zatvrzelost nevěřících před vyhlášením pravdy o Alláhovi. Jedním z těchto nevěřících je Noemův syn, který odmítne vstoupit do archy, a místo toho říká, "Uchýlím se
na horu, jež před vodou mne zachrání" (verš 43). Syn brzy zemře během potopy a Noe připomíná Alláhovi jeho slib zachránit Noemovu rodinu (ve verši 40): "Pane, syn můj zajisté patřil k rodině mé a slib Tvůj je věru pravdivý a Tys ze soudců nejspravedlnější" (verš 45). Alláh mu ale říká, "Noe, on ani k rodině tvé nepatřil, vždyť konání jeho bylo nesprávné" (verš 46). Víra a nevíra potlačují v islámu dokonce i rodinné svazky. Ibn Kathir vysvětluje: "Pro jeho syna tedy již bylo
rozhodnuto, že se utopí, kvůli jeho nevíře a opozici vůči svému otci".
Příběh o Húdovi (verše 50-60) se drží zhruba stejného vzorce. Říká Ádovcům, aby se káli (verš 52), oni si ale stěžují, že jim nepřinesl žádná jasná znamení (verš 53), a jsou zničeni - Húd a jeho lidé jsou zachráněni (verš 58). Verše 61-68 vyprávějí příběh o Sálihovi, který byl poslán někdy po Noemovi k Thámudovcům, kteří žili v severní Arábii, a drží se stejného vzoru. Alláh jim dává znamení své moci: "velbloudice Boží, jež pro vás je znamením" (verš 64) - která podle některých tradic vyšla zázračně z hory - Thámudovcům je řečeno, aby jí nečinili nic zlého, což oni ale udělají (verš 65) a jsou zničeni (verš 67), kromě Sáliha a věřících (verš 66).
Verše 69-83 vyprávějí biblický příběh o Abrahámovi, Sáře a Lotovi, který vrcholí zničením zde nepojmenované Sodomy a Gomory (verš 82), přičemž se napovídá, že šlo o zločin sodomie (verš 79). Verše 83-95 vyprávějí příběh o Šuajbovi, prorokovi poslanému k Madjanovcům, a používají podobný jazyk a mají stejný výsledek jako příběh o Húdovi.
Verše 96-123 poté rekapitulují mnoho témat z celé súry, přičemž letmo zmiňují Mojžíše a faraóna (verše 96-98). Ti, kteří odmítají Alláha, stejně jako ti, kteří ho přijímají, stanou před hrůzostrašným soudem, během kterého budou nevěřící odsouzeni do pekelného ohně, a věřící do
ráje (verše 103-108). Alláh dává Mojžíšovi Tóru, o které se ale vedou spory (verš 110), které by Alláh býval již rozhodl, až na to, že se rozhodl "odložit trest pro váš národ", říká tafsír Ibn Abbase. Věřící by se měli modlit a být vytrvalí (verše 114-115), neboť taková je Alláhova vůle: "Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným, avšak oni stále jsou ve sporech" (verš 118). Věřící ho přesto musí uctívat (verš 123).
Příště: Súra 12, "Josef": znamení a symboly pro hledače pravdy
z angličtiny přeložil Viktor Svoboda
http://hotair.com/archives/2008/01/13/blogging-the-qur%E2%80%99an-sura-11-%E2%80%9Chud%E2%80%9D/