Francouzské dilema, anglický model
Ani masová revolta převážně arabské, muslimské mládeže v chudinských čtvrtích francouzských měst nepřivedla většinu komentátorů k rozumu. Za vším je třeba vidět jen sociální nerovnost a deprivaci, a pochopitelně nedostatečnou pomoc státu. Marxistického klišé třídní nenávisti se asi nikdy nezbavíme. Europolitická „korektnost“ ve svém boji proti národním státům zase hlásá multikulturalismus. Tedy Evropu regionů a etnických menšin jako princip evropské „národní“ identity a zároveň implikuje představu, že je tradiční evropská kultura špatná. Problém je však jinde. Muslimové neuznávají legitimitu světské vlády, a to nejen té naši, jakékoli vlády.
Nepochybně je materiální bída zlá a nepochybně se francouzský stát postaral špatně, tak už to s úředníky bývá. Monumentální betonové králikárny pro přistěhovalce jistě rozvoji kultury neprospívají, mizerné školy, kde jen menšina ovládá francouzštinu, vzdělávání neumožní, gangy, které terorizují sídliště, islám neislám, klidu neprospívají. A sociální příspěvky ? To už je kapitola sama pro sebe. Příliš malé nato, aby se člověk dostal z ghetta ven, příliš velké nato, aby si hledal práci. Dokonce jsou na pobyt v ghettu vázané. Ostatně francouzský model chrání zaměstnané a pracovní místa vytváří jen uměle ve státní byrokracii, kam se nevzdělanci nedostanou. Ona francouzská domorodá chudina na tom není ve státním dirigismu o moc lépe, jen její patologie obsahuje více drog a alkoholu a méně nenávisti vůči automobilům.
Přesto přese všechno je nenávist podstaty duchovní. Zatrpklost a zášť muslimské komunity vůči Západu pramení z povahy bojovného náboženství, které je principiálně nadřazeno všem ostatním, nezná slitování vůči hříšníkům a svou nepopiratelnou zbožností tento pocit umocňuje a to i u těch, kteří do mešity nechodí (až 50 %). Západní společnost vyvolává závist, neboť je pro muslimy nepochopitelně, při své morální bezuzdnosti, úspěšná a zároveň představuje ohromné pokušení a nebezpečí sekularizace. Zde platí dvojnásob, že chudoba cti netratí. A co nato v rovině duchovní francouzský stát ? Nic než v podstatě ateistický (oficiálně sekularistický) republikánský princip, hrubě urážející každý vnější, ale někdy i vnitřní, náboženský projev. Stát se Francouzem, neznamená jen přijmout rovnost před zákonem, ale také zanechat v soukromí domova veškeré hodnoty a zásady, které by nedejpane vyvěraly z náboženské a nikoli republikánské tradice.
Proto je také anglická politická tradice vůči muslimům mnohem úspěšnější. Je v podstatě liberální v onom prastarém smyslu. Neméně sekularizovaní a republikánští Angličané mají státní církev, které předsedá monarcha. Vnější formy mají dlouholetou tradici a náboženství je chápáno jako prospěšné, neboť posiluje osobní morálku. Národ, rasu a náboženství nesmíme urážet, hřímal náš profesor. Anglie je také tradičně komunitární a to dávno před zavilou ideologií multikulturalismu (ta totiž hlásá kolektivní práva a popírá nutnost politické asimilace). Občan Západu se liší od ostatních právě tím, že je součástí politické, teritoriální společnosti, je loajální vůči své vládě, i když ji třeba nevolil, protože se na ni přesto podílí. Proto čínské, indické či pakistánské čtvrtě, považuje za přirozené, vždyť z cizince Angličana v kulturním slova smyslu neuděláš. V nepodstatných věcech neustupuje jenom fanatik a předpisy jsou od toho, aby se někdy porušovaly. A tak mají Sikhové výjimku a mohou jezdit na motocyklech v turbanu, Indky chodí v sárí do školy i do úřadu a policistky mohamedánského vyznání mají erární uniformu s šátkem, na kterém se stkví státní znak E R.
Tradiční zapalování aut, které má maghrebská mládež ve Francii v takové oblibě, by ovšem anglická policie netolerovala a představa, že jsou některé čtvrtě policii nepřístupné, by pro ni byla zcela absurdní. Vláda zákona platí pro všechny a zločin je zločin, i kdyby byl stokrát ospravedlňován náboženskou pohnutkou. Otázka je, zda-li je anglický přístup úspěšnější nejen ve větší schopnosti vynutit si pořádek a vládu zákona, což jistě je, ale zda je schopen přesvědčit své muslimy, že se mají podobně jako křesťané naučit dvojí loajalitě: vůči svému Bohu i vůči svým spoluobčanům, kteří mají jiné bohy. Aby to bylo možné musí vnitřně uznat, že jsou nedílnou součástí politické komunity (právnické osoby), uznat její hříšný kompromis a legitimitu a bít se za ni v čase potřeby a ona zase by jim měla také umět pomáhat. Bez této dvojí loajality budou vždy nepřijatelným státem ve státě. Jen čas ukáže, bude-li anglická cesta úspěšná, ta francouzská je však zcela jistě cestou do pekel.